Archiv pro štítek: biozemědělství

Skutečná cena potravin

Leží-li v obchodě vedle sebe dvě bedničky mrkve, z nichž jedna je označena cenovkou s nižším číslem než druhá, sáhneme většinou po levnější zelenině s příjemným pocitem ušetřené koruny. Co když se ovšem mýlíme a zdánlivě výhodnými nákupy nakonec proděláme více, než kolik jsme chtěli původně ušetřit? Položme si netradiční otázku: Jak je možné, že mrkev v první bedničce může být prodávána tak levně?

V odpověď se nám zřejmě dostane páru slov o efektivněji hospodařícím zemědělci, schopném vypěstovat ze semínek zeleninu s nižšími náklady. Jak to ale v dnešní době skutečně s tou „efektivností“ rolníků produkujících levné potraviny je?

Co největší účinnosti při pěstování rostlin se zemědělci snaží dosáhnout specializací – obrovskými monokulturními lány, které v každé oblasti produkují jednu jedinou plodinu, vyváženou posléze do zbytku světa. Výnosy se zvyšují pomocí průmyslových hnojiv, ztráty úrody snižuje použití pesticidů a náklady na lidskou práci redukují malé platy pro zaměstnance a jejich nahrazování těžkou mechanizací, automatizací a levnými sezónními pracovními silami. To vše je ovšem spojeno s růstem nákladů ekologických a sociálních – s úbytkem rostlinných a živočišných druhů, s odnosem půdy, s devastací krajiny, se znečištěním vody a potravin, s rozpadem venkovských společenstev, s nezaměstnaností. To ale nemusí zemědělce zajímat, neboť všechny tyto náklady za něj zaplatíme my – prostřednictvím daní. Také při bezuzdném čerpání neobnovitelných přírodních surovin, potřebných k pohonu těžkých strojů, vychází rolníkům státní pokladna vstříc – zemědělci nakupovanou naftu označuje za „zelenou“ a inkasuje za ni nižší daň. Malý zemědělec, jehož hospodářství funguje víceméně na základě spravedlivě zaplacené lidské práce, tedy svoji úžasnou šetrnost při hospodaření s přírodními zdroji nijak ve svých nákladech nepocítí. Zato silně pocítí vysokou cenu lidské práce, které se, bohužel, žádné daňové úlevy netýkají. Pokud má potom tento skutečně šetrný rolník přinést svoje produkty na trh vedle zboží „fosilněji“ založeného kolegy, nezbývá mu, než se velmi uskrovnit nebo začít uvažovat o přeměně svého hospodářství v podobný průmyslový podnik.

O tom, že dnešní intenzívní zemědělství má se skutečnou „efektivitou“ jen málo společného, svědčí ostatně i mnoho vědeckých studií. Jedna, která se kromě jiného zabývala porovnáním účinnosti využití energie v intenzivních a ekologických zemědělských podnicích, prokázala o 70% vyšší efektivitu ekologických farem. Ekonomickou účinnost malých, středních a velkých farem beznadějně zkreslují také přímé dotace zemědělcům. Ty jsou rozdělovány podle objemu produkce: největší a nejintenzivněji hospodařící zemědělci získají tedy většinu dotací a mohou tak produkovat ještě levnější potraviny, aniž by své zdroje využívali jakkoliv účinněji.

V dnešní době, kdy se evropské zemědělství potýká s obrovskými přebytky, platí navíc, že čím více obilí zemědělec vypěstuje, tím více budou muset daňoví poplatníci přispět na odkoupení jeho produktů, na skladování a na dotace pro vývoz do zahraničí. Malí, méně intenzivní zemědělci s menším množstvím nechtěných přebytků takto odčerpají daleko méně peněz ze státní pokladny (a tedy z našich kapes). Dalším faktorem, který umožňuje velkým intenzivním podnikům prodávat levné potraviny, je jejich moc. Malí zemědělci nakoupí všechno – od semen až po zemědělskou techniku – za podstatně vyšší cenu, protože disponují daleko menší kupní silou na trhu. Velké farmy si díky své moci snadno sjednají příznivé ceny od dodavatelů. Tak mohou nabízet svoje produkty levněji než malí a střední farmáři, aniž by hospodařili jakkoliv úsporněji.

Toto platí ještě daleko více v potravinářském průmyslu, kde velké firmy nesnižují své výdaje prostřednictvím efektivity, ale prostřednictvím svojí obrovské kupní síly, která jim umožňuje tlačit na farmáře, aby žádali za svoje produkty nižší cenu. V supermarketu nekoupíme jablko levněji než na tržišti proto, že nás chce drzý trhovec okrást, ale proto, že mocný kolos supermarketu nemilosrdně okrádá zemědělce, platíce za jejich produkty neslušně nízké ceny.

Přestaňme tedy slepě nakupovat věci co možná nejlevněji a okrádat tak sebe i jiné. Požadujme cenu poctivou a opravdovou. Snažme se vyhýbat zdánlivě levným produktům průmyslového zemědělství, o jejichž skutečné ceně nemá nikdo představu. Zaplaťme raději trochu více místním, s přírodními zdroji šetrně hospodařícím zemědělcům. Peníze potom ušetříme na daních nebo také v lékárně a navíc – oni si to skutečně zaslouží. Vzdávají se všech zjednodušení intenzivního zemědělství jen proto, aby pro nás mohli produkovat zdravé potraviny, aby i pro naše děti zachovali zdravou krajinu plnou života. Mají proto právo na slušný výdělek.

Pravděpodobně to nenastartuji

„A opravdu jste žil na téhle farmě celý život?“ , zeptal se mne novinář Harold. Harold vyjel brzy ráno z Chicaga, aby přijel sem do Angelic Organic se mnou udělat rozhovor o naší CSA – Komunitou podporované zahradě. Zdálo se, že jsme byli s rozhovorem skoro u konce.

„Jo“, odpověděl jsem. „Začal jsem dojit krávy když mi bylo devět – v tamhleté velké stodole.“ Mávnul jsem směrem k blízké budově. „Teď tam balíme zeleninu.“

„A jak jste se vlastně dostal k biodynamice?“

Oo, on se zase usazuje. Toto se reportérům občas stává. Přijedou pro krátký příběh, pak se zasní a pak se zdá, že neví kdy by měli odjet. Polovina z nich si nakonec u nás koupí členský podíl. Západně od nás projíždělo auto. Dívali jsme se směrem k polím se zeleninou. Můj oranžový pick-up se plazil směrem k ke vzdálenému konci farmy, kde pracující skupinka připravovala svazky kapusty.

Opravdu jsem chtěl tomuto muži říct můj příběh? Dneska? Musím jet kultivovat kukuřici a Super A – můj traktor – dnes pravděpodobně zase nenastartuji. A ta skupina… řekl jsem jim aby sbírali kapustu Červenou Ruskou, nebo Winterbor? Ta Ruská by měla být prohlédnuta, zda nemá mšice. A navíc jsem chtěl tentokrát větší svazky. Ale ta minulost, ta palčivá minulost – cítil jsem, jak mne obklopuje. Harold se na mne díval s očekáváním ve tváři. Byl usazen na předním kole traktoru Super A.

„Dobrá…, já jsem vlastnil všechny tyto pozemky až nahoru na tamhleten vrch a za ním.“ Ukázal jsem na kopec za lesem. „Měl jsem 186 akrů. A ztratil jsem je – 165 z nich. V době kdy jsem měl dvaatřicet jsem dlužil půl milionu dolarů. To bylo na počátku osmdesátých let. Příliš jsem farmu rozšířil, příliš utratil, ceny realit a pozemků pak najednou spadly a vše ztratilo na hodnotě. Musel jsem prodat všechny stroje, pole, dobytek a skoro všechny mé pozemky.“

„Do té doby jsem měl ohromnou vitalitu, Harolde. Výdrž. Elán. Rád jsem ráno vstával. Měl jsem rád farmaření. Zdálo se nemožné, že by se můj život mohl takhle rozpadnout. Bylo neuvěřitelné, že jsem musel prodat ta pole. Byly částí mého já. Bylo to jako prodat vlastní ruku. Ne, více jako prodat vlastní dítě.“

„Většina mých přátel na mne v té době úplně zanevřela. Prostě se ztratili. Dva roky po prodeji jsem mohl sotva vstanout z postele. Nepoznával jsem se. Pozemky fuč. Přátelé fuč. Peníze fuč. Po celém těle jsem měl ekzém. Byl jsem strašně oslabený.“

„Kdo je tenhle člověk?“, ptal jsem se sám sebe. Já jsem řídíval ohromnou farmu. Míval jsem od sousedů pronajaté stovky akrů, pěstoval kukuřici, pšenici, soju a seno. Měl jsem prasata, krávy. Dojil jsem. Já jsem býval ten, kdo udržoval věci v chodu, kdo jim dával šanci existovat. A teď jsem to byl já, sotva schopný zamést podlahu ve vlastním domě. Z nějakého důvodu na mne pořád víc a víc doléhalo, že musím jet do Mexika. Byl jsem tam před deseti lety a začínal jsem si uvědomovat, že se tam musím znovu podívat. Zdálo se to nemožné, protože jsem měl s bídou peníze na to, abych udržel v domě svítit světla, ale nějak jsem si zvládnul peníze vypůjčit a jet.“

„V San Miguel de Allende se mi udělalo hůře. Ohromné kamenné budovy se mi zdály porézní, postupně jsem je začínal vidět jako by neměly stěny, jako bych mohl skrze ně prostrčit ruce. A auta, řítící se dolů ulicemi se zdály jako přízraky. Pomalu jsem začínal věřit, že kráčet před těmito auty není nebezpečné, že by mnou prostě projely bez jakékoliv újmy. Budovy a auta mi připadaly jak vyrobené z mlhy.“

„Jednoho dne, když jsem opouštěl restauraci s deníkem v ruce jsem vrazil do muže, kterého jsem sotva znal. Zeptal se mne jak se mám. Bezmyšlenkovitě jsem otevřel svůj deník a začal mu číst. Ten deník byla ohromná sbírka sebenenávisti, sebeobviňování a beznaděje. Po několika odstavcích jsem přestal číst a poznamenal: „Začínám ztrácet rozum. Nevím kdo jsem a už vůbec ničemu nerozumím.“

„Ten muž mi řekl, že si myslí, že by mi pomohla homeopatie. V té době jsem toho o homeopatii moc nevěděl, ale to, jak řekl to slovo mne zaujalo a já se rozhodl se na to podívat. Našel jsem homeopata v San Miguelu, který mne prohlédl a dal mi nabuzené aurum – homeopatické zlato. A teď, ta úžasná zpráva. Do 24 hodin jsem byl skoro tak zdravý jako předtím. Můj elán byl zpět. Poskakoval jsem dolů ulicí. Bylo to prostě ohromné. Byl jsem radostí bez sebe. Byl jsem vyléčen. Byl to zázrak.“

„Prostě jste snědl trochu zlata a pak jste byl zdravý?“ zeptal se Harold a podezíravě na mne hleděl.

„Homeopatické zlato, velmi rozředěné. V podstatě ani nejíte částečky zlata. Jsou určité postupy jak zlato rozředit a nabudit takže nakonec to co dostanete, je energie otisku zlata, ne ona látka samotná. Zní to divně, já vím“, vysvětlil jsem mu. „Věc je, že jsem zdravý dlouho nezůstal. Po zhruba týdnu jsem se začal vracet do starých kolejí – více ekzémů, více sebenenávisti. Ukázalo se, že to homeopatické zlato mne pouze trénovalo, nebo trénovalo mé emoční já, jak se uzdravit. V několika týdnech jsem byl zase na hromádce. Vrátil jsem k tomu homeopatovi a on mi řekl, že to budu muset brát zhruba jednou za měsíc, do té doby, než se mé emoce uzdraví. Za pár hodin se mi dostavila podobná reakce jako na poprvé – byl jsem zpět ve své staré síle, pozitivní a veselý.“

„Po návratu do států jsem v Medisonu našel klasického homeopata. Ten mne léčil několik let a skoro vždy doporučoval nabuzené zlato. Jednoho dne jsem se zeptal mého doktora homeopata, jestli existuje homeopatický systém pro farmaření, protože jsem si myslel, že by mohly existovat nějaké léčivé látky, které by mohly potlačit plevel a brouky a nebo uzdravovat zeminu. Ten doktor mi řekl o farmářích, kteří provozují radioniku, metodu pro manipulaci s energií.

„Po třech až čtyřech letech léčby se ve mne působení zlata začalo stabilizovat. I když jsem zrovna nebyl pod jeho přímými účinky, tak jsem se cítil pozitivnější a zdravější. Nebyl jsem úplně ve svém starém já, ale okolo tří čtvrtin již bylo uzdraveno. Zdálo se, že zlato už více práce udělat nemůže. Došel jsem k závěru, že budu muset dokončit léčení nějak jinak, ale konečně jsem se cítil dost silný na to, abych to dokázal sám.

„Několik let poté, co jsem znovu začal farmařit jsem se po konferenci Acres USA zúčastnil semináře o radionice. Radionika pracuje s myšlenkou, že spirituální „podpis“ nebo energetický otisk téměř libovolné látky je možno duplikovat a vysílat pomocí radionických nástrojů. Nějací lidé v tomto semináři chtěli, aby jim instruktor udělal radionické ohodnocení pro biodynamické přípravky. Tito lidé nechtěli podstupovat proces výroby, jejich míchání a aplikování. Instruktor je ale upozornil, že tyto přípravky není možno radionicky duplikovat, jejich účinku je možno dosáhnout pouze při dodržení postupů popsaných v knize lekcí Zemědělský kurz od Rudolfa Steinera. „Rudolf Steiner byl velký, velký muž“, řekl s vážností. „Jeho práci není možno duplikovat radionikou.“ Něco mne zaujalo na tom, jak tento muž vyslovil Steinerovo jméno, prostě jsem v tom okamžiku věděl, že bude součástí mé budoucnosti. A tak jsem se dostal k biodynamice.

„Pomohlo to vaší farmě tak dramaticky, jako jak říkáte, vám pomohlo to zlato?“, zeptal se mne Harold.

„Je to postupný proces“, odpověděl jsem. „Zemi dnes ovlivňují všechny ty šílené věci jako radar, rádiové vlny, chemický smog, toxický déšť, vysoké napětí a tak. Hlína se musí zbavit všech starých vlastností a nabýt nové. My aplikujeme rohový hnůj zhruba dvakrát na podzim a dvakrát na jaře, podobně jako ten trénink, který mi poskytovalo zlato. Během roku pak používáme různé další přípravky.

„Biodynamika jde mnohem dále za Hahnemanovu homeopatii. Zahrnuje nabuzování a práce s energiemi, ale je velmi otevřená, bere v úvahu nebe, Zemi, kytky, ptáky, sad. Červy. Zeleninu. Hnůj z dobytka. Zahrnuje vše, co může zdravá farma být a skládá vše harmonicky dohromady.“

„Zní to divoce, Harolde. Já ani nevím, jak o tom začít mluvit. Změnilo to můj způsob myšlení o světě, o farmaření, o všem. A já už musím jet kultivovat.“

Harold se postavil a protáhl. „Kdybyste dneska neprovozoval tuhle farmu, tak bych si myslel, že jste žvanil“ řekl, a hřejivě se usmál.

Vyhoupl jsem se na stařičkého Super A. Jeho ocelové sedadlo se zatřepalo, jak jsem si hrál s ovládacími pákami. Měl jsem rád tohohle Harolda, který ze mne nějak dostal hodinu z mého času na kultivaci. „Musíte někdy přijet a míchat s námi rohový hnůj.“, trápil jsem jej ještě, jak se traktor se záškuby probouzel k životu.

„To můžu udělat.“, odpověděl, „ale neočekávejte, že v to budu věřit.“

Zakřičel jsem na něj z traktoru, „Já jsem taky neočekával, že tenhle starý rezavý traktor by dnes ráno nastartoval, ale hádejte co se stalo…“

Krajina na talíři

Od časů mladší doby kamenné člověk získává potravu prostřednictvím obdělávání půdy. Od té doby se také snaží najít způsob, jak nejlépe zemi obhospodařovat, aby mu poskytla dostatek živin a jeho to přitom nestálo příliš mnoho námahy. Vrcholem tohoto snažení se stalo tzv. intenzivní zemědělství, které skutečně potřebu lidských sil snižuje na minimum a zároveň zvyšuje množství úrody.

Tento systém hospodaření má však i své mouchy. Svých úspěchů totiž dosahuje prostřednictvím pěstování jednoho, speciálně vyšlechtěného druhu plodiny na obrovských polích s pomocí velkého množství těžkých strojů.

Rozsáhlé plochy zorněné půdy bez mezí a remízků ztrácejí schopnost zadržovat vodu a kromě té pouštějí do sklepů v údolí i svoji svrchní úrodnou vrstvu. Pěstováním jenom jednoho druhu plodiny se navíc půda rychle vyčerpá a není proto schopná odplavenou vrstvu nahradit. To musí potom učinit minerální hnojiva, která ovšem při výrobě poskytnou okolní krajině bohatou škálu chemických sloučenin a také spodní vody o leccos „obohatí“. Bez mezí, remízků a dalších útočišť pro nejrůznější živočichy není možné očekávat jejich pomoc při přemnožení organismů živících se pěstovanou plodinou a zemědělci potom nezbývá než přizvat jiné pomocníky, „zrozené“ v nitru chemických koncernů. Jejich nevýhodou zůstává, že povětšinou kromě cílových „škůdců“ likvidují také například půdní organismy – což zemi na úrodnosti nepřidá – a „vetřou“ se i do spodních vod a na naše talíře, což zase nepřidá našemu zdraví. Zatímco naši drobní v půdě žijící pomocníci ne a ne pochopit, že zvyšující se dávky chemikálií skutečně nejsou určeny pro jejich likvidaci, organismy, které mají být těmito jedy skutečně zničeny, si na ně poměrně dobře zvykají. A tak se na našich půdách od padesátých let ztenčil počet druhů půdních mikroorganismů ze třiceti na devět a počet hmyzu, hub a plevelů odolných vůči pesticidům proti nim používaným se rychle blíží číslu 700. Nezbývá, než se znovu vrátit do laboratoře a vyvíjet další prostředky.

Také pro chov zvířat se chemické výrobky stávají nepostradatelnými, neboť hybridi vyšlechtění jen pro jednu „produkční“ vlastnost, nedisponují schopností přežít bez pomoci preventivních dávek antibiotik a jiných léků. Ostatně v „intenzivních podnicích“ se není čemu divit: ani na odolném jedinci by zřejmě stres nepřirozených stísněných podmínek nemohl nezanechat rozsáhlé zdravotní následky.

Když si pak pochutnáme na takto „vyrobeném“ zemědělském produktu, ocitáme se opět zpátky v laboratoři snažíce se zachránit své zdraví všemi těmi chemikáliemi podlomené a ještě pokoušené vlivy prostředí znečištěného při výrobě energie a pohonných hmot. Těch celý intenzivní systém samozřejmě spotřebuje pořádná kvanta. Proto všechno se někteří zemědělci rozhodli přece jen vyzkoušet jinou cestu a začít hospodařit poněkud šetrněji. Ke krajině i k lidskému zdraví. Jejich pole nedosahují obludných rozměrů a jsou členěna množstvím mezí, remízků a stromořadí. Ty se stávají domovem pro různé živočichy, mnohdy už vymírající, kteří zemědělcům pomáhají s kontrolou stavu organismů živících se budoucí úrodou. Další regulace těchto takzvaných „škůdců“ a „plevelů“ provádí zemědělec střídáním plodin a jejich vhodnou kombinací, mechanicky a pomocí bylinných přípravků. To poměrně vyhovuje půdním mikroorganismům.

Posléze tedy nevymírají, ale nadále pomáhají s udržováním úrodné svrchní vrstvy půdy, která v podstatně menší míře cestuje do obydlených nížin, neboť členitost polí i vhodná kombinace rostlin jejímu splachování zabraňují. Zvířata přicházející k ekozemědělci se mohou těšit na láskyplnou péči a snahu o zajištění podmínek blízkých přirozeným, za což se povětšinou odvděčují svým zdravím, posilněným také skutečností, že se velmi často jedná o místní odolná nepřešlechtěná plemena.

Proto všechno také produkty ekologického zemědělství obsahují poměrně menší množství nejrůznějších laboratorních zbytků, což uvítá nejen krajina, ale i naše nejrůznějšími chemikáliemi zkoušená těla. Ovšem jen málo konzumentů ví, že je jim tato alternativa nabízena a ještě méně jich je ochotno vynaložit určitou energii na získávání produktů ekologického zemědělství (neboť ty u nás nejsou příliš dostupné). Ekologicky hospodařící zemědělci mají potom problémy s odbytem a jejich činnost se nemůže dostatečně rozvíjet.