Skutečná cena potravin

Leží-li v obchodě vedle sebe dvě bedničky mrkve, z nichž jedna je označena cenovkou s nižším číslem než druhá, sáhneme většinou po levnější zelenině s příjemným pocitem ušetřené koruny. Co když se ovšem mýlíme a zdánlivě výhodnými nákupy nakonec proděláme více, než kolik jsme chtěli původně ušetřit? Položme si netradiční otázku: Jak je možné, že mrkev v první bedničce může být prodávána tak levně?

V odpověď se nám zřejmě dostane páru slov o efektivněji hospodařícím zemědělci, schopném vypěstovat ze semínek zeleninu s nižšími náklady. Jak to ale v dnešní době skutečně s tou „efektivností“ rolníků produkujících levné potraviny je?

Co největší účinnosti při pěstování rostlin se zemědělci snaží dosáhnout specializací – obrovskými monokulturními lány, které v každé oblasti produkují jednu jedinou plodinu, vyváženou posléze do zbytku světa. Výnosy se zvyšují pomocí průmyslových hnojiv, ztráty úrody snižuje použití pesticidů a náklady na lidskou práci redukují malé platy pro zaměstnance a jejich nahrazování těžkou mechanizací, automatizací a levnými sezónními pracovními silami. To vše je ovšem spojeno s růstem nákladů ekologických a sociálních – s úbytkem rostlinných a živočišných druhů, s odnosem půdy, s devastací krajiny, se znečištěním vody a potravin, s rozpadem venkovských společenstev, s nezaměstnaností. To ale nemusí zemědělce zajímat, neboť všechny tyto náklady za něj zaplatíme my – prostřednictvím daní. Také při bezuzdném čerpání neobnovitelných přírodních surovin, potřebných k pohonu těžkých strojů, vychází rolníkům státní pokladna vstříc – zemědělci nakupovanou naftu označuje za „zelenou“ a inkasuje za ni nižší daň. Malý zemědělec, jehož hospodářství funguje víceméně na základě spravedlivě zaplacené lidské práce, tedy svoji úžasnou šetrnost při hospodaření s přírodními zdroji nijak ve svých nákladech nepocítí. Zato silně pocítí vysokou cenu lidské práce, které se, bohužel, žádné daňové úlevy netýkají. Pokud má potom tento skutečně šetrný rolník přinést svoje produkty na trh vedle zboží „fosilněji“ založeného kolegy, nezbývá mu, než se velmi uskrovnit nebo začít uvažovat o přeměně svého hospodářství v podobný průmyslový podnik.

O tom, že dnešní intenzívní zemědělství má se skutečnou „efektivitou“ jen málo společného, svědčí ostatně i mnoho vědeckých studií. Jedna, která se kromě jiného zabývala porovnáním účinnosti využití energie v intenzivních a ekologických zemědělských podnicích, prokázala o 70% vyšší efektivitu ekologických farem. Ekonomickou účinnost malých, středních a velkých farem beznadějně zkreslují také přímé dotace zemědělcům. Ty jsou rozdělovány podle objemu produkce: největší a nejintenzivněji hospodařící zemědělci získají tedy většinu dotací a mohou tak produkovat ještě levnější potraviny, aniž by své zdroje využívali jakkoliv účinněji.

V dnešní době, kdy se evropské zemědělství potýká s obrovskými přebytky, platí navíc, že čím více obilí zemědělec vypěstuje, tím více budou muset daňoví poplatníci přispět na odkoupení jeho produktů, na skladování a na dotace pro vývoz do zahraničí. Malí, méně intenzivní zemědělci s menším množstvím nechtěných přebytků takto odčerpají daleko méně peněz ze státní pokladny (a tedy z našich kapes). Dalším faktorem, který umožňuje velkým intenzivním podnikům prodávat levné potraviny, je jejich moc. Malí zemědělci nakoupí všechno – od semen až po zemědělskou techniku – za podstatně vyšší cenu, protože disponují daleko menší kupní silou na trhu. Velké farmy si díky své moci snadno sjednají příznivé ceny od dodavatelů. Tak mohou nabízet svoje produkty levněji než malí a střední farmáři, aniž by hospodařili jakkoliv úsporněji.

Toto platí ještě daleko více v potravinářském průmyslu, kde velké firmy nesnižují své výdaje prostřednictvím efektivity, ale prostřednictvím svojí obrovské kupní síly, která jim umožňuje tlačit na farmáře, aby žádali za svoje produkty nižší cenu. V supermarketu nekoupíme jablko levněji než na tržišti proto, že nás chce drzý trhovec okrást, ale proto, že mocný kolos supermarketu nemilosrdně okrádá zemědělce, platíce za jejich produkty neslušně nízké ceny.

Přestaňme tedy slepě nakupovat věci co možná nejlevněji a okrádat tak sebe i jiné. Požadujme cenu poctivou a opravdovou. Snažme se vyhýbat zdánlivě levným produktům průmyslového zemědělství, o jejichž skutečné ceně nemá nikdo představu. Zaplaťme raději trochu více místním, s přírodními zdroji šetrně hospodařícím zemědělcům. Peníze potom ušetříme na daních nebo také v lékárně a navíc – oni si to skutečně zaslouží. Vzdávají se všech zjednodušení intenzivního zemědělství jen proto, aby pro nás mohli produkovat zdravé potraviny, aby i pro naše děti zachovali zdravou krajinu plnou života. Mají proto právo na slušný výdělek.

Nasytí ekologické zemědělství celý svět?

Ekologické zemědělství, narozdíl od toho dnešního průmyslového, udržuje zdravou krajinu plnou života a produkuje čistší potraviny. Je ale schopno zajistit pro nás těch potravin dostatek? Touto otázkou se už zabývalo poměrně mnoho vědců a výzkumných ústavů. Pomocí různých počítačových modelů vypočítali ve Spojených státech, v Německu i ve Velké Británii, že jejich země by ekologické zemědělství uživilo.

Také v Dánsku a ve Švýcarsku vznikly studie, které potvrdily, že i tyto země by mohly kompletně přejít na ekologické zemědělství, aniž by to jakkoliv ohrozilo jejich potravinovou soběstačnost. Pochopitelně by tedy poklesl vývoz potravin a snížilo se množství přebytků.

Také by se značně změnila struktura zemědělství, což by se v konečném důsledku dotklo i našeho jídelníčku: Zemědělci by nemohli pěstovat na jednom poli stále dokola obiloviny, jak to často činí dnes – museli by je střídat s jinými plodinami (luštěniny, pícniny, brambory, zelenina, atd.). To proto, aby i bez umělých hnojiv udrželi půdu úrodnou, aby ji tolik nevyčerpávali (každá plodina si z půdy bere něco jiného a také půdu o něco obohacuje. Při vhodném střídání rostlin pěstovaných na poli se v půdě stačí postupně uvolnit dostatek živin). To by tedy znamenalo menší produkci obilovin. Proto by se jich nemohlo tolik jako doposud krmit hospodářským zvířatům.

Obilí se ostatně do potravy hospodářských zvířat dostalo ve větší míře až s intenzifikací zemědělství. Původně byla zvířata chována za účelem využití ploch, které nemohly sloužit pro pěstování rostlin poživatelných pro člověka. Dobytek spásal trávu, na kterou je lidské trávení krátké, a dodával člověku živiny prostřednictvím mléka a masa. Význam prasat nebyl tak velký, protože ta se živí stejnou potravou jako člověk – proto jich lidé chovali daleko méně. Nyní je dobytek, koncentrovaný ve velkochovech, krmen obilninami a chov prasat a také drůbeže se mnohonásobně rozrostl. Proto nyní produkce krmiv pro hospodářská zvířata zabírá větší část orné půdy, než rostliny určené k přímé konzumaci člověkem. Pokud ovšem plodiny dáváme nejprve zvířatům a ta teprve pojídáme, musíme rostlin vypěstovat přibližně 7 krát více, než kdybychom je konzumovali přímo. Díky naší obrovské spotřebě potravin živočišného původu potřebuje dnes proto západní Evropa ke svému uživení pětinásobek plochy evropské zemědělské půdy. Na většině této rozlohy se pěstuje krmení pro prasata a drůbež.

Pokud by tedy měla Evropa přejít na ekologické zemědělství a krmit hospodářská zvířata přirozenou potravou vypěstovanou na vlastním území, museli bychom chovat daleko méně prasat a drůbeže. Počty dobytka by se zřejmě mohly i trochu rozrůst, po přechodu na přirozenější stravu by nám však kravky dávaly poněkud méně mléka.

Jak je vidno, musely by se při kompletním přechodu evropského zemědělství na ekologické značně změnit naše stravovací návyky – museli bychom značně omezit potraviny živočišného původu – zvláště pak vepřové a drůbeží maso – a konzumovat více rostlinných potravin.

To ostatně odpovídá současným doporučením lékařů a výživářů bojujících proti srdečně-cévním chorobám, obezitě a dalším civilizačním nemocem. Uživit Evropu a Spojené státy prostřednictvím ekologického zemědělství by tedy, při určitém sebezapření jejich obyvatel, neměl být problém. Pokles výnosů spojený s přechodem na ekologický způsob hospodaření by nakonec ještě pomohl pokladnám jednotlivých zemí, neboť by je ušetřil současných obrovských výdajů spojených s výkupem, skladováním a dotovaným vývozem přebytků.

Jiná situace je ovšem v tzv. zemích třetího světa. Zdálo by se, že zde není přechod na ekologické zemědělství možný, neboť je s ním spojen pokles výnosů, což by zřejmě hladovějícím obyvatelům na štěstí nepřidalo. Problémem ovšem je, že příčin hladu v chudých zemích je mnoho a způsob hospodaření rozhodně nepatří mezi ty nejdůležitější. Vždyť mnohé hladovějící země se řadí k předním světovým vývozcům potravin.

Podle některých propočtů je na Zemi momentálně dostatek jídla pro každého člověka a přesto téměř 800 milionů lidí hladoví. Hladoví proto, že nemají peníze na koupi potravin. Mnozí z nich dokonce pracují na plantážích, kde pěstují různé pochutiny (například kakao, kávu, banány) pro Evropany nebo krmení pro jejich zvířata. Tržby za vypěstované produkty plynou však do kapes bohatých plantážníků a lidé umírají na podvýživu (zaměstnanci kakaových plantáží čokoládu pochopitelně v životě neochutnají…). Dokud nebude lépe vyřešeno rozdělení potravin ve světě a některé další problémy v chudých zemích (nedemokratické vlády, válečné konflikty, atd.), nezachrání nikoho před hladem ani pesticidy, ani geneticky modifikované plodiny, ba ani ekologické zemědělství.

V každém případě stojí za zmínku, že půdy v jižních zemích bývají často velmi zranitelné, více než kde jinde ohrožené erozí, a proto mohou být nešetrnými metodami intenzivního zemědělství velmi rychle vyčerpány. Právě zde by se proto více než kdekoliv jinde měly promyšleně uplatňovat osvědčené metody ekologického zemědělství udržující půdu stále živou a úrodnou.

Zdá se tedy, že odpověď na otázku položenou v nadpise je kladná, bude nás však stát mnoho úsilí a přemáhání, budeme-li chtít něčeho podobného dosáhnout. Za zdraví našich dětí a za to, aby tu i pro jejich děti zbyl kousek živé planety, za to by nám to stát mělo…