Společenství sdíleného příjmu 3.

V prvním a druhém dílu jsem popsal základní principy sdílení peněz. Dnes se podíváme na podmínky, které je dobré dodržet pro správnou funkci a dlouhodobou udržitelnost sdíleného způsobu práce s penězi.

Časové rámce

Jeden ze způsobů udržování vitality sdíleného fondu může být stanovení časového rámce. Míněno ve smyslu: nemysleme si, že jednou ustanovená pravidla a rozhodnutí budou platná navěky – lidé a okolnosti se mění a proto je lepší si říct: „Zkusme takto pracovat po tři roky. V posledním roce uděláme revizi a rozhodnutí, zda chceme nadále pokračovat, popřípadě jak je potřeba upravit podmínky.“

Podmínky

  1. Láska k bližnímu by měla být základem mezilidského přístupu.
  2. Na základě tohoto přístupu bude náš vztah k jiným lidem opravdový a tito lidé se stanou skutečnou součástí našeho života.
  3. Je potřeba si být vědomi toho, že to co se mezi námi stane je součástí mé vlastní vývojové cesty.
  4. Je nutné si uvědomit, že i přes značný idealizmus je přirozený egoismus tou největší překážkou.
  5. Snaha o práci na vlastním egoismu znamená podstoupení vývoje sebe sama.
  6. Tato vývojová cesta musí korespondovat se společně sdíleným úhlem pohledu na spiritualitu.
  7. Musím se cítit sjednocený s osudem společenství.
  8. Spolupráce by měla vést k pocitu větších komunitních hodnot.
  9. Toto by ale nemělo vést k vyčleňování se ze společnosti, ale naopak, mělo by podpořit bytí součástí okolního světa ještě více.
  10. Je potřeba mít chuť realizovat záměry komunity a to prakticky a použitelně.
  11. Udržet odděleně sféru potřeby pro finanční příjem od sféry pracovní aktivity.
  12. Připojit se ke komunitě svobodně a přijmout její podmínky pro členství.

Těmito podmínkami bych rád toto téma ukončil. Na další podrobnosti se případný zájemce může buďto optat v komentářích pod tímto článkem a nebo pohledat na internetu. A pokud najdete něco zajímavého, dejte mi prosím také vědět. Děkuji.

Společenství sdíleného příjmu 1.
Společenství sdíleného příjmu 2.

Vodící principy

Nějak se mi nedaří přeložit „guiding principles“ lépe než vodící principy, slovníkem navrhovaná směrnice není to pravé… nicméně chci tady dnes vypsat pár obecných pravidel, které se mi osvědčily v životě v komunitě (dnes již druhé slovo k lepšímu překladu – intentional community… :-).

Tyto pravidla mi občas pomáhají zjistit, zda jsem ještě pořád na správné cestě (existuje správná cesta? 🙂 a nebo jsem-li již úplně mimo. Někdy pak pomůže zeptat se sám sebe, jak se mi ta či ona situace jeví. Tyto pravidla se ale nedají pouze vypsat, důležitý je asi i jejich výklad, pokusím se tedy každé pravidlo blíže vysvětlit, jak jej vnímám já. Už při samotném sepisování tohoto textu jsme měli doma složitou konverzaci o výkladu jednotlivých vět, a proto mohu asi pouze dodat doporučení : „buďte novým ideám kriticky, ale pozitivně otevřeni“. Nepomohlo? Nevadí 🙂

Začnu tímto: Nedělej pro druhé to co pro sebe můžou udělat sami. To zní samo o sobě asi sobecky a tak to musím upřesnit: Jednak je toto pravidlo důležité při životě s lidmi, se specifickými potřebami – například s mentálně postiženými nebo třeba s lidmi s poruchami zraku. Nevidomý člověk může být převeden přes cestu nějakou dobrou duší aniž by na druhou stranu cesty vůbec chtěl – nikdo se jej totiž ani nezeptal, zda tam chce. Také je někdy dost těžké mít radost z něčeho co jsme sami dokázali, pokud za nás všichni všechno dělají, třeba proto, že si myslí že oni to umí lépe. Možná by se to pravidlo tedy dalo frázovat i takto: Nedělej bez svolení pro druhé to, co pro sebe můžou udělat sami. To neznamená, že bychom neměli nabídnout pomocnou ruku, je ale potřeba také respektovat její případné odmítnutí a to bez negativních soudů.

A další: Chci s tímhle člověkem žít i zítra? Mezilidské konflikty se často stanou komplexními a nejsme schopni si uvědomit, že už dávno překračujeme hranice, které jsme si stanovili. Je možné, že ráno bude moudřejší večera a vše bude zase v pořádku, pokud ale ne, bude potřeba dát o tom druhé straně vědět, nebo sami sobě… Možná je lepší se sami sebe zeptat až toho moudřejšího rána 🙂

Jak přijít na to, zda se mi líbilo to, co někdo udělal: Chci aby udělal stejnou věc znovu? Hmm, jak toto vysvětlit… určitě se vám to stalo – někdo pro vás něco udělá, ale je vám buď hloupé říct, že se vám to nehodilo či nelíbilo, nebo možná ani sami nevíte, co si o tom myslet. Třeba za vás někdo umyl podlahu, ale kvalita za to moc nestála a vy to pak musíte dělat znovu a strávíte na tom tak mnohem více času. Co kdyby se ale onen dotyčný nabídl, že ji zítra umyje znovu? Jste ochotni opět postoupit stejnou námahu jako dnes a umožnit mu se podlahu mýt naučit, anebo to již stačilo, byli jste trpěliví pro dnešek, ale vícekrát už nejste ochotni do toho opakovaně jít?

Někdy děláme rozhodnutí a soudy i o věcech či lidech, do kterých nám buď vůbec nic není, anebo o nich nic nevíme. A tak se musím sám sebe zeptat: Jsem ochoten tuto myšlenku / věc / člověka… podpořit, (popřípadě) zajímá mne (to) vůbec? A pokud mne to nezajímá, či nejsem ochoten to podpořit, tak to neznamená, že musím tu myšlenku zamítnout. Ono ji totiž možná bude možno realizovat i beze mne.

Toto je jen hrubý nástin toho, že i obyčejné věci, jako základní etické principy, které si myslíme, že máme v sobě, je potřeba si připomínat každý den. Podobně jak tomu bylo v případě článku o Zimní studijní skupině, jedná se o vcelku obecná pravidla, nicméně jsou to věci, na které tak často zapomínáme… a věci pak buď zavrhneme, nebo negativně odsoudíme. Pohled z druhé strany, lépe položená kontrolní otázka, objektivní popis nebo časový odstup nám ale mohou pomoci si uvědomit, že naše myšlení je někdy zkostnatělé a potřebuje být provětráno novými nápady a myšlenkami, byť se na první pohled zdají bláznivé.

Také se nejedná o kompletní výpis problematiky, proto jsou tady komentáře, kde můžete napsat vaše poznatky, zkušenosti a podobně…, aby se informace trochu ucelila, proto berte tento článek jako hozenou rukavici pro další názory…