Spíše než svátek svící vám bude možná povědomé slovo hromnice či masopust. Na hromnice skřivan musí vrznout i kdyby měl zmrznout, říká se, o čem tedy druhý únor vlastně je?
Candlemass nepatří ke svátkům, které by byly všeobecně známé.
Na internetu se dá pár informací najít a to jak v češtině, tak anglicky, Google bohužel nejprve vyloví informace o heavy-metalové skupině se stejnojmenným názvem – Candlemass, doporučuji tedy raději hledat poněkud hlouběji. Například Ekovesničky přinesly popis masopustu, nebo na stránkách Českého Camphillu je krátký článek o oslavě hromnic v Camphillu v Milton Keynes.
Katolický kostel ctí druhého února jako den, kdy dochází k posvěcení svící na nadcházející rok. Můžeme se také dočíst, že candlemass byl první den po narození Ježíše, kdy byla Marii dovoleno vstoupit do kostela (ženy byly po porodu považovány za „špinavé“ a nesměly do kostela vstoupit čtyřicet dní po porodu chlapce a šedesát dní po porodu holčičky). Marie tedy šla do kostela ukázat Ježíška a zapálené svíčky dnes často symbolizují Ježíšovo světlo ve světě. Od candlemassu je to čtyřicet dní do velikonoc a tak je tento svátek na půl cesty mezi vánoci a velikonoci.
V minulosti se toto období uctívalo různými způsoby – půstem a pokorou při zapálené svíčce, ale také bujarým hodováním s obličeji zakrytými maskami. Pole se obcházela se zapálenými pochodněmi, aby se zajistila dobrá úroda a celá řada pořekadel se věnuje předpovědí počasí pro druhou polovinu zimy.
Mimo křesťanských svátků jsou tady ale i jiné skutečnosti, kterým stojí za to věnovat pozornost. Například naše zimní zkušenost z podmračených tmavých dnů, kdy jediné světlo, které jsme nosili sami v sobě se začíná pozvolna měnit a ono světélko se pomalu ale jistě dostává více a více ven. Postupné prodlužování se denního světla je znát každým dnem a jasné mrazivé počasí je pro únorové dny typické.
Vláda zimy se však ještě nedá popřít a tak je plamínek svíčky probleskující krunýřem ledu pěknou symbolikou tohoto období. Stojí tedy zato se v tuto dobu na chvíli zastavit, třeba při ranní jízdě do práce a pozorovat chvíli pole posetá diamanty ledových šupinek jiskřících se v ranním slunci.
My jsme přestali pracovat na celé odpoledne a z ledu a sněhu jsme si postavili malé pevnůstky, zámky a skrýšky, do kterých jsme ukryli zapálené svíčky, abychom si připomněli, že náš plamínek stále plápolá.
Vzpomínka na text písničky Wabiho Daňka také příjemně zahřála u srdce – „…čas od času se podívá a řekne, je to dobrý, jěště hoří…“.