Biodynamická zahrada v Camphillu Nottawasaga

Tento článek se snaží popsat Rosefields Garden – jednu camphillskou biodynamickou zahradu, spolu se zevrubným popisem Camphillu Nottawasaga samotného. Popis v určitých místech nezahrnuje detaily, které by způsobily přílišné nabobtnání článku.

Úvod

Jedním z nejviditelnějších venkovních znaků camphillského životního stylu je kromě specifické architektury také péče o přírodu, terénní úpravy a provozování biodynamického zemědělství. Ekologické praktiky biozemědělství jdou ruku v ruce s využíváním přirozených přírodních aktivit a rytmů. Rosefields Garden, se kterou bych vás rád seznámil, je jednou z mnoha zahrad, které biodynamiku využívají.

Biodynamické zemědělství

Biodynamické zemědělství je jedinečnou formou biozemědělství, snažící se aktivně pracovat s léčivými přírodními silami a uznává materiály a hodnoty nejen fyzické ale i spirituální. Biodynamičtí farmáři se snaží svou prací balancovat a uzdravovat život na Zemi a přitom produkovat zdravé a výživné produkty. Biodynamika je založena na poznatcích, které Rudolf Steiner shrnul v lekcích věnovaným farmářům v německém Koberwitz v roce 1924.

Camphill Nottawasaga

Zahrada je provozována jako jedna z aktivit Camphillu Nottawasaga, venkovské části camphillu Camphill Communities Ontario – jedná se o zhruba čtrnáct let starou, tradiční venkovskou camphillskou komunitu (*), vzdálenou dvacet minut západně od Barrie, stotisícového města na jihu kanadského Ontaria.

  • Camphill je celosvětově rozšířená organizace založená původně ve Skotsku v roce 1939. Ve dvaceti-osmi zemích světa dnes existuje zhruba stovka camphillů, které společně usilují o integraci a péči o osoby s postižením s tím, že jsou plně uznávána občanská práva a důstojnost každého jednotlivce.

Pozemek o rozloze dvě stě osmdesáti akrů se skládá z malebných pastvin, lesů a polí vetkaných do meandrů kalné řeky Nottawasaga. Pět obytných domů poskytuje domov zhruba padesátce obyvatelů – přibližně polovina z nich jsou krátkodobí i dlouhodobí dobrovolníci ze všech koutů světa, druhou polovinou tvoří lidé s postižením. Kromě práce v domech a zahrady je v Nottawasaga také ekofarma, stolárna, tkalcovna a keramická dílna, které nabízejí práci v prostředí přirovnatelném k chráněným dílnám, hudební a umělecké aktivity odehrávané v kulturním centru Novalis jsou vítaným zpestřením všedního i svátečního dne.

Camphill Nottawasaga je jedním ze dvou camphillů, které společně tvoří Camphill Communities Ontario. Camphill Sophia Creek je druhou z těchto dvou komunit, jedná se o městskou aktivitu sídlící v nedalekém Barrie, která byla na počátku pouze malým experimentem. Nyní, po sedmi letech provozování, je vidět že se jedná o aktivitu velmi úspěšnou a oceňovanou a to jak městem tak i okolními sousedy.

Tolik tedy k prostředí které nás tady obklopuje a bez kterého by zahrada ani neexistovala.

 

Biodynamická zahrada

Rosefields Garden je sedmi akrovou biodynamickou biozahradou, která využívá biodynamické praktiky. Zemina je písčitá, bez kamenů, vrstva kvalitnější hlíny na povrchu je velmi mělká a vyžaduje velmi opatrnou kultivaci. Aktivně obdělávanou plochou jsou momentálně asi tři akry plus plastikový skleník 25×6 metrů. Zbývající asi čtyři akry jsou v současné době využívány k rotaci polí a osévány žitem, pohankou a jetelem. Zahradní tým tvoří osm lidí, kteří většinou pracují pět dní v týdnu, 2 x 3 hodiny denně.

Je zde několik aspektů, které společně vytvářejí to, co může návštěvník zahrady pocítit jako puls, který tepe pod povrchem naší hlíny.

Je to jednak terapeutický efekt práce venku, pod širým nebem, kdy každý kdo se v zahradě zrovna vyskytuje je zde nějakým způsobem užitečný a troufnu si říct i nezbytný.

Dále je to péče o zemi, o kvalitu zeminy, kompostu, vody, vzduchu… zde bych zahrnul i důležitý aspekt estetiky – věci musí být nejen účelné, ale i pěkné. Dodržování zásad zdravého rozumu společně s prohlubováním našich znalostí je v dnešní době kriticky nezbytné.

Snažíme se následovat výsledky bádání německé zahradnice Marie Thun, která svým výzkumem dokazuje jak velké jsou vlivy planetárních a měsíčních rytmů na život na zemi, jak indikoval Rudolf Steiner. Z vlastních pozitivních zkušeností mi není biodynamický kalendář komplikací, nýbrž nezbytným pomocníkem při plánování a dělání zodpovědných rozhodnutí.

Hovoříme-li o věcech fyzických a spirituálních, pak aplikování biodynamických postřiků 500 a 501 společně s přípravky pro kompost (502-507) jsou rozhodně těmi, které spadají spíše do spirituální oblasti. Připravovány a aplikovány ve stylu homeopatických léků jsou to právě tyto spreje, které jsou jedněmi z nejdůležitějších prvků biodynamického přístupu. Pozitivní účinky těchto látek byly prokázány i vědecky. Jako další je tady i úžasný vliv sociální, kdy například na jaře, před první kultivací, se celá naše vesnice sejde v zahradě, abychom společně ošetřili pole prvním sprejem 500 a zahájili tak novou sezónu. Jedná se více o slavnost, nežli o práci a kolik zábavy si při tom navíc užijeme… Jako plody našeho společného snažení pak sklízíme kvalitní ovoce a zeleninu s vynikající chutí, nutriční hodnotou, barvou a tvarem.

CSA – Komunitou podporované zemědělství

Produkty vypěstované v zahradě je potřeba nějak doručit koncovým zákazníkům. CSA (community supported agriculture – komunitou podporované zemědělství) je modelem, který vznikl na biodynamických farmách a jedním z hlavních hesel, která zde platí je „znej svého farmáře“. V případě klasického CSA zaplatí členové dopředu na počátku sezóny na rok dopředu a pak dostávají svůj podíl v pravidelných týdenních intervalech tak, že dostanou box – kontainer s nabídkou toho, co zahrada v tom daném týdnu nabízí. Model, který používáme my se od klasického CSA trochu odlišuje a přestože chystáme určité změny – patrně od prvního ledna 2003, v určitých aspektech budeme stále jiní – tak jako každé CSA.

Jednak nabízíme možnost platby měsíčně namísto ročně.Zeleninu doručujeme místo v boxech v plastikových taškách, které takto de-facto recyklujeme, jinak by skončily v koši. Jedním z hlavních rozdílů je, že si naši členové mohou během týdne pomocí telefonu nebo přes internet objednat zeleninu z naší aktuální nabídky, takže mají možnost volby toho, co bude v jejich balíčku obsaženo. Toto tedy platí hlavně pro členy „z venku“, členové z camphillu si mohou vybrat z nabídky, která je jim každý týden doručena plus si mohou do zahrady kdykoliv dojít.

Camphill, který je hlavním odběratelem naší zeleniny, se při přepočtu na počet lidí a jejich platby rovná asi devatenácti členům CSA. K tomu máme momentálně (pouze) šest členů mimo camphill. Máme ale neustále nové a nové zájemce, které jsme až doposud odmítali a to převážně kvůli nejistotě, zda budeme schopni splnit jejich požadavky. Konec letošní sezóny nám ale dokázal, že máme na víc. V našem okolí se žádné jiné CSA nevyskytuje, což nám dává docela šanci, na druhou stranu nabídka biozeleniny je zde skoro v každém pořádném obchodě.

Máme dva doručovací dny v týdnu – pondělí pro camphill a pátek pro lidi zvenku. Pro venkovní zákazníky je měsíční platba čtyřicet dolarů za měsíc = čtyřikrát za měsíc dodávka zeleniny o velikosti jedné plné plastikové nákupní tašky – zhruba deset liber = asi pět kilogramů. Platba podílu pro camphill je dvacet dolarů na osobu na měsíc s tím, že dostanou co potřebují.

Hlavní změny budu chtít udělat v oněch plastikových taškách a přejít na buďto dřevěné, nebo plastové boxy s jednoznačnou velikostí a pokud bude potřeba používat sáčky, použijeme mnohem lépe recyklovatelné, pytlíky papírové.

Zahradník

Mít kvalifikovaného zahradníka – farmáře je v dnešní době snem mnoha camphillů. Mladí lidé – zdá se – nejsou většinou nijak uneseni myšlenkou práce v zemědělství, navíc pak ve spojení s životem v camphillu. Jako všude jinde zde platí, že nejsou lidi. Ne jinak tomu bylo u nás. Náš dlouhodobý zahradník se rozhodl zkusit po deseti letech tady i jiné místo. Po něm to „někdo“ převzal, protože by bylo škoda zahradu zavřít, ale bohužel, po pár měsících onen dotyčný odešel. Co s tím. V té době jsme tady zůstali dva zahradníkovi pomocníci. Zkušenost jsme již měli a to jak s pěstováním tak s biodynamikou, takže rozhodování nebylo nijak těžké. Po roce druhý z pomocníků camphill opustil.

Dnes, po skončené třetí sezóně tady v camphillské zahradě, mé první zcela samostatné, se dá říct, že náš camphill již zahradníka opět má. Úspěch této sezóny byl ohromnou motivací – jednak jsme měli skvělou úrodu, a pak se také podařilo oživit na praktické úrovni myšlenku kvalitní komunitou podporované zahrady – bez podpory to opravdu nejde dělat. Příští rok bude první pod hlavičkou „v konverzi na Demeter Certifikaci“ a tomu, že příští sezóna by to měla být opravdu dobrá nasvědčuje fakt, že dva mladí němečtí zahradní pomocníci (Georg a Wolf), kteří k nám přijeli strávit rok, jsou zahradou opravdu nadšeni a k tomu všemu je s námi na rok i velmi zkušený Michael Loxford z camphillu v Penigne, UK, což je další pomocník k nezaplacení. Jak se nám to vše společně podaří budeme vidět na konci příští sezóny, za rok na podzim.

Nasytí ekologické zemědělství celý svět?

Ekologické zemědělství, narozdíl od toho dnešního průmyslového, udržuje zdravou krajinu plnou života a produkuje čistší potraviny. Je ale schopno zajistit pro nás těch potravin dostatek? Touto otázkou se už zabývalo poměrně mnoho vědců a výzkumných ústavů. Pomocí různých počítačových modelů vypočítali ve Spojených státech, v Německu i ve Velké Británii, že jejich země by ekologické zemědělství uživilo.

Také v Dánsku a ve Švýcarsku vznikly studie, které potvrdily, že i tyto země by mohly kompletně přejít na ekologické zemědělství, aniž by to jakkoliv ohrozilo jejich potravinovou soběstačnost. Pochopitelně by tedy poklesl vývoz potravin a snížilo se množství přebytků.

Také by se značně změnila struktura zemědělství, což by se v konečném důsledku dotklo i našeho jídelníčku: Zemědělci by nemohli pěstovat na jednom poli stále dokola obiloviny, jak to často činí dnes – museli by je střídat s jinými plodinami (luštěniny, pícniny, brambory, zelenina, atd.). To proto, aby i bez umělých hnojiv udrželi půdu úrodnou, aby ji tolik nevyčerpávali (každá plodina si z půdy bere něco jiného a také půdu o něco obohacuje. Při vhodném střídání rostlin pěstovaných na poli se v půdě stačí postupně uvolnit dostatek živin). To by tedy znamenalo menší produkci obilovin. Proto by se jich nemohlo tolik jako doposud krmit hospodářským zvířatům.

Obilí se ostatně do potravy hospodářských zvířat dostalo ve větší míře až s intenzifikací zemědělství. Původně byla zvířata chována za účelem využití ploch, které nemohly sloužit pro pěstování rostlin poživatelných pro člověka. Dobytek spásal trávu, na kterou je lidské trávení krátké, a dodával člověku živiny prostřednictvím mléka a masa. Význam prasat nebyl tak velký, protože ta se živí stejnou potravou jako člověk – proto jich lidé chovali daleko méně. Nyní je dobytek, koncentrovaný ve velkochovech, krmen obilninami a chov prasat a také drůbeže se mnohonásobně rozrostl. Proto nyní produkce krmiv pro hospodářská zvířata zabírá větší část orné půdy, než rostliny určené k přímé konzumaci člověkem. Pokud ovšem plodiny dáváme nejprve zvířatům a ta teprve pojídáme, musíme rostlin vypěstovat přibližně 7 krát více, než kdybychom je konzumovali přímo. Díky naší obrovské spotřebě potravin živočišného původu potřebuje dnes proto západní Evropa ke svému uživení pětinásobek plochy evropské zemědělské půdy. Na většině této rozlohy se pěstuje krmení pro prasata a drůbež.

Pokud by tedy měla Evropa přejít na ekologické zemědělství a krmit hospodářská zvířata přirozenou potravou vypěstovanou na vlastním území, museli bychom chovat daleko méně prasat a drůbeže. Počty dobytka by se zřejmě mohly i trochu rozrůst, po přechodu na přirozenější stravu by nám však kravky dávaly poněkud méně mléka.

Jak je vidno, musely by se při kompletním přechodu evropského zemědělství na ekologické značně změnit naše stravovací návyky – museli bychom značně omezit potraviny živočišného původu – zvláště pak vepřové a drůbeží maso – a konzumovat více rostlinných potravin.

To ostatně odpovídá současným doporučením lékařů a výživářů bojujících proti srdečně-cévním chorobám, obezitě a dalším civilizačním nemocem. Uživit Evropu a Spojené státy prostřednictvím ekologického zemědělství by tedy, při určitém sebezapření jejich obyvatel, neměl být problém. Pokles výnosů spojený s přechodem na ekologický způsob hospodaření by nakonec ještě pomohl pokladnám jednotlivých zemí, neboť by je ušetřil současných obrovských výdajů spojených s výkupem, skladováním a dotovaným vývozem přebytků.

Jiná situace je ovšem v tzv. zemích třetího světa. Zdálo by se, že zde není přechod na ekologické zemědělství možný, neboť je s ním spojen pokles výnosů, což by zřejmě hladovějícím obyvatelům na štěstí nepřidalo. Problémem ovšem je, že příčin hladu v chudých zemích je mnoho a způsob hospodaření rozhodně nepatří mezi ty nejdůležitější. Vždyť mnohé hladovějící země se řadí k předním světovým vývozcům potravin.

Podle některých propočtů je na Zemi momentálně dostatek jídla pro každého člověka a přesto téměř 800 milionů lidí hladoví. Hladoví proto, že nemají peníze na koupi potravin. Mnozí z nich dokonce pracují na plantážích, kde pěstují různé pochutiny (například kakao, kávu, banány) pro Evropany nebo krmení pro jejich zvířata. Tržby za vypěstované produkty plynou však do kapes bohatých plantážníků a lidé umírají na podvýživu (zaměstnanci kakaových plantáží čokoládu pochopitelně v životě neochutnají…). Dokud nebude lépe vyřešeno rozdělení potravin ve světě a některé další problémy v chudých zemích (nedemokratické vlády, válečné konflikty, atd.), nezachrání nikoho před hladem ani pesticidy, ani geneticky modifikované plodiny, ba ani ekologické zemědělství.

V každém případě stojí za zmínku, že půdy v jižních zemích bývají často velmi zranitelné, více než kde jinde ohrožené erozí, a proto mohou být nešetrnými metodami intenzivního zemědělství velmi rychle vyčerpány. Právě zde by se proto více než kdekoliv jinde měly promyšleně uplatňovat osvědčené metody ekologického zemědělství udržující půdu stále živou a úrodnou.

Zdá se tedy, že odpověď na otázku položenou v nadpise je kladná, bude nás však stát mnoho úsilí a přemáhání, budeme-li chtít něčeho podobného dosáhnout. Za zdraví našich dětí a za to, aby tu i pro jejich děti zbyl kousek živé planety, za to by nám to stát mělo…

Krajina na talíři

Od časů mladší doby kamenné člověk získává potravu prostřednictvím obdělávání půdy. Od té doby se také snaží najít způsob, jak nejlépe zemi obhospodařovat, aby mu poskytla dostatek živin a jeho to přitom nestálo příliš mnoho námahy. Vrcholem tohoto snažení se stalo tzv. intenzivní zemědělství, které skutečně potřebu lidských sil snižuje na minimum a zároveň zvyšuje množství úrody.

Tento systém hospodaření má však i své mouchy. Svých úspěchů totiž dosahuje prostřednictvím pěstování jednoho, speciálně vyšlechtěného druhu plodiny na obrovských polích s pomocí velkého množství těžkých strojů.

Rozsáhlé plochy zorněné půdy bez mezí a remízků ztrácejí schopnost zadržovat vodu a kromě té pouštějí do sklepů v údolí i svoji svrchní úrodnou vrstvu. Pěstováním jenom jednoho druhu plodiny se navíc půda rychle vyčerpá a není proto schopná odplavenou vrstvu nahradit. To musí potom učinit minerální hnojiva, která ovšem při výrobě poskytnou okolní krajině bohatou škálu chemických sloučenin a také spodní vody o leccos „obohatí“. Bez mezí, remízků a dalších útočišť pro nejrůznější živočichy není možné očekávat jejich pomoc při přemnožení organismů živících se pěstovanou plodinou a zemědělci potom nezbývá než přizvat jiné pomocníky, „zrozené“ v nitru chemických koncernů. Jejich nevýhodou zůstává, že povětšinou kromě cílových „škůdců“ likvidují také například půdní organismy – což zemi na úrodnosti nepřidá – a „vetřou“ se i do spodních vod a na naše talíře, což zase nepřidá našemu zdraví. Zatímco naši drobní v půdě žijící pomocníci ne a ne pochopit, že zvyšující se dávky chemikálií skutečně nejsou určeny pro jejich likvidaci, organismy, které mají být těmito jedy skutečně zničeny, si na ně poměrně dobře zvykají. A tak se na našich půdách od padesátých let ztenčil počet druhů půdních mikroorganismů ze třiceti na devět a počet hmyzu, hub a plevelů odolných vůči pesticidům proti nim používaným se rychle blíží číslu 700. Nezbývá, než se znovu vrátit do laboratoře a vyvíjet další prostředky.

Také pro chov zvířat se chemické výrobky stávají nepostradatelnými, neboť hybridi vyšlechtění jen pro jednu „produkční“ vlastnost, nedisponují schopností přežít bez pomoci preventivních dávek antibiotik a jiných léků. Ostatně v „intenzivních podnicích“ se není čemu divit: ani na odolném jedinci by zřejmě stres nepřirozených stísněných podmínek nemohl nezanechat rozsáhlé zdravotní následky.

Když si pak pochutnáme na takto „vyrobeném“ zemědělském produktu, ocitáme se opět zpátky v laboratoři snažíce se zachránit své zdraví všemi těmi chemikáliemi podlomené a ještě pokoušené vlivy prostředí znečištěného při výrobě energie a pohonných hmot. Těch celý intenzivní systém samozřejmě spotřebuje pořádná kvanta. Proto všechno se někteří zemědělci rozhodli přece jen vyzkoušet jinou cestu a začít hospodařit poněkud šetrněji. Ke krajině i k lidskému zdraví. Jejich pole nedosahují obludných rozměrů a jsou členěna množstvím mezí, remízků a stromořadí. Ty se stávají domovem pro různé živočichy, mnohdy už vymírající, kteří zemědělcům pomáhají s kontrolou stavu organismů živících se budoucí úrodou. Další regulace těchto takzvaných „škůdců“ a „plevelů“ provádí zemědělec střídáním plodin a jejich vhodnou kombinací, mechanicky a pomocí bylinných přípravků. To poměrně vyhovuje půdním mikroorganismům.

Posléze tedy nevymírají, ale nadále pomáhají s udržováním úrodné svrchní vrstvy půdy, která v podstatně menší míře cestuje do obydlených nížin, neboť členitost polí i vhodná kombinace rostlin jejímu splachování zabraňují. Zvířata přicházející k ekozemědělci se mohou těšit na láskyplnou péči a snahu o zajištění podmínek blízkých přirozeným, za což se povětšinou odvděčují svým zdravím, posilněným také skutečností, že se velmi často jedná o místní odolná nepřešlechtěná plemena.

Proto všechno také produkty ekologického zemědělství obsahují poměrně menší množství nejrůznějších laboratorních zbytků, což uvítá nejen krajina, ale i naše nejrůznějšími chemikáliemi zkoušená těla. Ovšem jen málo konzumentů ví, že je jim tato alternativa nabízena a ještě méně jich je ochotno vynaložit určitou energii na získávání produktů ekologického zemědělství (neboť ty u nás nejsou příliš dostupné). Ekologicky hospodařící zemědělci mají potom problémy s odbytem a jejich činnost se nemůže dostatečně rozvíjet.

Vodící principy

Nějak se mi nedaří přeložit „guiding principles“ lépe než vodící principy, slovníkem navrhovaná směrnice není to pravé… nicméně chci tady dnes vypsat pár obecných pravidel, které se mi osvědčily v životě v komunitě (dnes již druhé slovo k lepšímu překladu – intentional community… :-).

Tyto pravidla mi občas pomáhají zjistit, zda jsem ještě pořád na správné cestě (existuje správná cesta? 🙂 a nebo jsem-li již úplně mimo. Někdy pak pomůže zeptat se sám sebe, jak se mi ta či ona situace jeví. Tyto pravidla se ale nedají pouze vypsat, důležitý je asi i jejich výklad, pokusím se tedy každé pravidlo blíže vysvětlit, jak jej vnímám já. Už při samotném sepisování tohoto textu jsme měli doma složitou konverzaci o výkladu jednotlivých vět, a proto mohu asi pouze dodat doporučení : „buďte novým ideám kriticky, ale pozitivně otevřeni“. Nepomohlo? Nevadí 🙂

Začnu tímto: Nedělej pro druhé to co pro sebe můžou udělat sami. To zní samo o sobě asi sobecky a tak to musím upřesnit: Jednak je toto pravidlo důležité při životě s lidmi, se specifickými potřebami – například s mentálně postiženými nebo třeba s lidmi s poruchami zraku. Nevidomý člověk může být převeden přes cestu nějakou dobrou duší aniž by na druhou stranu cesty vůbec chtěl – nikdo se jej totiž ani nezeptal, zda tam chce. Také je někdy dost těžké mít radost z něčeho co jsme sami dokázali, pokud za nás všichni všechno dělají, třeba proto, že si myslí že oni to umí lépe. Možná by se to pravidlo tedy dalo frázovat i takto: Nedělej bez svolení pro druhé to, co pro sebe můžou udělat sami. To neznamená, že bychom neměli nabídnout pomocnou ruku, je ale potřeba také respektovat její případné odmítnutí a to bez negativních soudů.

A další: Chci s tímhle člověkem žít i zítra? Mezilidské konflikty se často stanou komplexními a nejsme schopni si uvědomit, že už dávno překračujeme hranice, které jsme si stanovili. Je možné, že ráno bude moudřejší večera a vše bude zase v pořádku, pokud ale ne, bude potřeba dát o tom druhé straně vědět, nebo sami sobě… Možná je lepší se sami sebe zeptat až toho moudřejšího rána 🙂

Jak přijít na to, zda se mi líbilo to, co někdo udělal: Chci aby udělal stejnou věc znovu? Hmm, jak toto vysvětlit… určitě se vám to stalo – někdo pro vás něco udělá, ale je vám buď hloupé říct, že se vám to nehodilo či nelíbilo, nebo možná ani sami nevíte, co si o tom myslet. Třeba za vás někdo umyl podlahu, ale kvalita za to moc nestála a vy to pak musíte dělat znovu a strávíte na tom tak mnohem více času. Co kdyby se ale onen dotyčný nabídl, že ji zítra umyje znovu? Jste ochotni opět postoupit stejnou námahu jako dnes a umožnit mu se podlahu mýt naučit, anebo to již stačilo, byli jste trpěliví pro dnešek, ale vícekrát už nejste ochotni do toho opakovaně jít?

Někdy děláme rozhodnutí a soudy i o věcech či lidech, do kterých nám buď vůbec nic není, anebo o nich nic nevíme. A tak se musím sám sebe zeptat: Jsem ochoten tuto myšlenku / věc / člověka… podpořit, (popřípadě) zajímá mne (to) vůbec? A pokud mne to nezajímá, či nejsem ochoten to podpořit, tak to neznamená, že musím tu myšlenku zamítnout. Ono ji totiž možná bude možno realizovat i beze mne.

Toto je jen hrubý nástin toho, že i obyčejné věci, jako základní etické principy, které si myslíme, že máme v sobě, je potřeba si připomínat každý den. Podobně jak tomu bylo v případě článku o Zimní studijní skupině, jedná se o vcelku obecná pravidla, nicméně jsou to věci, na které tak často zapomínáme… a věci pak buď zavrhneme, nebo negativně odsoudíme. Pohled z druhé strany, lépe položená kontrolní otázka, objektivní popis nebo časový odstup nám ale mohou pomoci si uvědomit, že naše myšlení je někdy zkostnatělé a potřebuje být provětráno novými nápady a myšlenkami, byť se na první pohled zdají bláznivé.

Také se nejedná o kompletní výpis problematiky, proto jsou tady komentáře, kde můžete napsat vaše poznatky, zkušenosti a podobně…, aby se informace trochu ucelila, proto berte tento článek jako hozenou rukavici pro další názory…

Důležitá kniha nejen pro dřevostavitele

Lukáš Gavlovský napsal do konference Ekodomu velmi pěkný vzkaz, který opravdu stojí za to přečíst.

Drazí přátelé.
Před nedávnem jsem dal na doporučení kamaráda a přečetl si knihu rakouského lesníka Erwina Thomy, Viděl jsem tě růst. Vyšla loni v nakladatelství Paprsky. Nelením, abych jí nyní dělal neplacenou reklamu kudy chodím.

Osobně se již déle zabývám stavbou vlastního dřevo-slámo-hliněného domu. Se dřevem samotným, pak pracuju možná deset let. Zkrátka jsem si už pomalu myslel, jak tomu rozumím. Thoma mi však láskyplně naznačil, že lze jít ve věci mnohem hlouběji ke kořenům. Příliš snadno a často se smiřujeme s tím, že věci dnes nelze dělat dostatečně poctivě a tudíž i zdravě.
Abych byl konkrétnější: dočtete se zde, že je velký rozdíl kdy, kde a jak je dřevo (na vaši stavbu) káceno. Není sušení, jako sušení. a co bych chtěl podtrhnout především, drtivá většina chemických impregnačních i ochranných nátěrů je BLBOST. (pokud dřevo samozřejmě zpracujeme správně) Nedávno jsem řešil, zda hoří polyuretanová pěna, se kterou stále blaženě utěsnuji těžko přístupné škvíry svého „biodomu“. Vzniknuvší extrémní ohýnek mě nabudil přečíst si odstavec se složením směsi. Nejsem chemik, ale IZOKYANÁT mě trochu vyděsil. Jednou jsem zase na stavbě položil horký halogenový reflektor přímo na OSB desku. Za chvíli mě na to upozornil smrad, jež rozhodně nepatřil dřevu. A tak dále stavím a někdy mě vyděsí nevědomost, a slepá důvěra se kterou se nejenom já vydávám na nákupy do stavebnin. Ptám se: co si naši potomkové počnou se všemi těmi krovy napuštěnými Wolmanitem Bochemitem nebo Katritem? lze to vůbec pálit v kamnech? Kam se jednou nahrnou všechny ty sádroše a óesbéčka? Co se za pár let dozvíme o veškeré té chemii, kterou dnes nekriticky pereme do svých staveb s důvěrou v její naprostou neškodnost „garantovanou“ výrobcem. Jak sleduji, na tomto internetovém fóru se setkávají především stavitelé, kteří usilují o energetické úspory staveb. Můj dnešní příspěvek prosím berte jako pohled na další stranu mince. Osobně bych se radoval, kdyby do budoucna vyrůstaly kromě NED a PD i nějaké ty ZD (zdravé domy) Přál bych rovněž každému nadšenci, který se chce v dnešních stavebních poměrech pustit do dřevostavby, aby měl to štěstí seznámit se se zkušenostmi a názory pana Thomy alespoň o dva roky dříve, než půjde na věc.

Hodně ryzích technologií a čistého materiálu přeje Lukáš Gavlovský