Od časů mladší doby kamenné člověk získává potravu prostřednictvím obdělávání půdy. Od té doby se také snaží najít způsob, jak nejlépe zemi obhospodařovat, aby mu poskytla dostatek živin a jeho to přitom nestálo příliš mnoho námahy. Vrcholem tohoto snažení se stalo tzv. intenzivní zemědělství, které skutečně potřebu lidských sil snižuje na minimum a zároveň zvyšuje množství úrody.
Tento systém hospodaření má však i své mouchy. Svých úspěchů totiž dosahuje prostřednictvím pěstování jednoho, speciálně vyšlechtěného druhu plodiny na obrovských polích s pomocí velkého množství těžkých strojů.
Rozsáhlé plochy zorněné půdy bez mezí a remízků ztrácejí schopnost zadržovat vodu a kromě té pouštějí do sklepů v údolí i svoji svrchní úrodnou vrstvu. Pěstováním jenom jednoho druhu plodiny se navíc půda rychle vyčerpá a není proto schopná odplavenou vrstvu nahradit. To musí potom učinit minerální hnojiva, která ovšem při výrobě poskytnou okolní krajině bohatou škálu chemických sloučenin a také spodní vody o leccos „obohatí“. Bez mezí, remízků a dalších útočišť pro nejrůznější živočichy není možné očekávat jejich pomoc při přemnožení organismů živících se pěstovanou plodinou a zemědělci potom nezbývá než přizvat jiné pomocníky, „zrozené“ v nitru chemických koncernů. Jejich nevýhodou zůstává, že povětšinou kromě cílových „škůdců“ likvidují také například půdní organismy – což zemi na úrodnosti nepřidá – a „vetřou“ se i do spodních vod a na naše talíře, což zase nepřidá našemu zdraví. Zatímco naši drobní v půdě žijící pomocníci ne a ne pochopit, že zvyšující se dávky chemikálií skutečně nejsou určeny pro jejich likvidaci, organismy, které mají být těmito jedy skutečně zničeny, si na ně poměrně dobře zvykají. A tak se na našich půdách od padesátých let ztenčil počet druhů půdních mikroorganismů ze třiceti na devět a počet hmyzu, hub a plevelů odolných vůči pesticidům proti nim používaným se rychle blíží číslu 700. Nezbývá, než se znovu vrátit do laboratoře a vyvíjet další prostředky.
Také pro chov zvířat se chemické výrobky stávají nepostradatelnými, neboť hybridi vyšlechtění jen pro jednu „produkční“ vlastnost, nedisponují schopností přežít bez pomoci preventivních dávek antibiotik a jiných léků. Ostatně v „intenzivních podnicích“ se není čemu divit: ani na odolném jedinci by zřejmě stres nepřirozených stísněných podmínek nemohl nezanechat rozsáhlé zdravotní následky.
Když si pak pochutnáme na takto „vyrobeném“ zemědělském produktu, ocitáme se opět zpátky v laboratoři snažíce se zachránit své zdraví všemi těmi chemikáliemi podlomené a ještě pokoušené vlivy prostředí znečištěného při výrobě energie a pohonných hmot. Těch celý intenzivní systém samozřejmě spotřebuje pořádná kvanta. Proto všechno se někteří zemědělci rozhodli přece jen vyzkoušet jinou cestu a začít hospodařit poněkud šetrněji. Ke krajině i k lidskému zdraví. Jejich pole nedosahují obludných rozměrů a jsou členěna množstvím mezí, remízků a stromořadí. Ty se stávají domovem pro různé živočichy, mnohdy už vymírající, kteří zemědělcům pomáhají s kontrolou stavu organismů živících se budoucí úrodou. Další regulace těchto takzvaných „škůdců“ a „plevelů“ provádí zemědělec střídáním plodin a jejich vhodnou kombinací, mechanicky a pomocí bylinných přípravků. To poměrně vyhovuje půdním mikroorganismům.
Posléze tedy nevymírají, ale nadále pomáhají s udržováním úrodné svrchní vrstvy půdy, která v podstatně menší míře cestuje do obydlených nížin, neboť členitost polí i vhodná kombinace rostlin jejímu splachování zabraňují. Zvířata přicházející k ekozemědělci se mohou těšit na láskyplnou péči a snahu o zajištění podmínek blízkých přirozeným, za což se povětšinou odvděčují svým zdravím, posilněným také skutečností, že se velmi často jedná o místní odolná nepřešlechtěná plemena.
Proto všechno také produkty ekologického zemědělství obsahují poměrně menší množství nejrůznějších laboratorních zbytků, což uvítá nejen krajina, ale i naše nejrůznějšími chemikáliemi zkoušená těla. Ovšem jen málo konzumentů ví, že je jim tato alternativa nabízena a ještě méně jich je ochotno vynaložit určitou energii na získávání produktů ekologického zemědělství (neboť ty u nás nejsou příliš dostupné). Ekologicky hospodařící zemědělci mají potom problémy s odbytem a jejich činnost se nemůže dostatečně rozvíjet.