Skutečná cena potravin

Leží-li v obchodě vedle sebe dvě bedničky mrkve, z nichž jedna je označena cenovkou s nižším číslem než druhá, sáhneme většinou po levnější zelenině s příjemným pocitem ušetřené koruny. Co když se ovšem mýlíme a zdánlivě výhodnými nákupy nakonec proděláme více, než kolik jsme chtěli původně ušetřit? Položme si netradiční otázku: Jak je možné, že mrkev v první bedničce může být prodávána tak levně?

V odpověď se nám zřejmě dostane páru slov o efektivněji hospodařícím zemědělci, schopném vypěstovat ze semínek zeleninu s nižšími náklady. Jak to ale v dnešní době skutečně s tou „efektivností“ rolníků produkujících levné potraviny je?

Co největší účinnosti při pěstování rostlin se zemědělci snaží dosáhnout specializací – obrovskými monokulturními lány, které v každé oblasti produkují jednu jedinou plodinu, vyváženou posléze do zbytku světa. Výnosy se zvyšují pomocí průmyslových hnojiv, ztráty úrody snižuje použití pesticidů a náklady na lidskou práci redukují malé platy pro zaměstnance a jejich nahrazování těžkou mechanizací, automatizací a levnými sezónními pracovními silami. To vše je ovšem spojeno s růstem nákladů ekologických a sociálních – s úbytkem rostlinných a živočišných druhů, s odnosem půdy, s devastací krajiny, se znečištěním vody a potravin, s rozpadem venkovských společenstev, s nezaměstnaností. To ale nemusí zemědělce zajímat, neboť všechny tyto náklady za něj zaplatíme my – prostřednictvím daní. Také při bezuzdném čerpání neobnovitelných přírodních surovin, potřebných k pohonu těžkých strojů, vychází rolníkům státní pokladna vstříc – zemědělci nakupovanou naftu označuje za „zelenou“ a inkasuje za ni nižší daň. Malý zemědělec, jehož hospodářství funguje víceméně na základě spravedlivě zaplacené lidské práce, tedy svoji úžasnou šetrnost při hospodaření s přírodními zdroji nijak ve svých nákladech nepocítí. Zato silně pocítí vysokou cenu lidské práce, které se, bohužel, žádné daňové úlevy netýkají. Pokud má potom tento skutečně šetrný rolník přinést svoje produkty na trh vedle zboží „fosilněji“ založeného kolegy, nezbývá mu, než se velmi uskrovnit nebo začít uvažovat o přeměně svého hospodářství v podobný průmyslový podnik.

O tom, že dnešní intenzívní zemědělství má se skutečnou „efektivitou“ jen málo společného, svědčí ostatně i mnoho vědeckých studií. Jedna, která se kromě jiného zabývala porovnáním účinnosti využití energie v intenzivních a ekologických zemědělských podnicích, prokázala o 70% vyšší efektivitu ekologických farem. Ekonomickou účinnost malých, středních a velkých farem beznadějně zkreslují také přímé dotace zemědělcům. Ty jsou rozdělovány podle objemu produkce: největší a nejintenzivněji hospodařící zemědělci získají tedy většinu dotací a mohou tak produkovat ještě levnější potraviny, aniž by své zdroje využívali jakkoliv účinněji.

V dnešní době, kdy se evropské zemědělství potýká s obrovskými přebytky, platí navíc, že čím více obilí zemědělec vypěstuje, tím více budou muset daňoví poplatníci přispět na odkoupení jeho produktů, na skladování a na dotace pro vývoz do zahraničí. Malí, méně intenzivní zemědělci s menším množstvím nechtěných přebytků takto odčerpají daleko méně peněz ze státní pokladny (a tedy z našich kapes). Dalším faktorem, který umožňuje velkým intenzivním podnikům prodávat levné potraviny, je jejich moc. Malí zemědělci nakoupí všechno – od semen až po zemědělskou techniku – za podstatně vyšší cenu, protože disponují daleko menší kupní silou na trhu. Velké farmy si díky své moci snadno sjednají příznivé ceny od dodavatelů. Tak mohou nabízet svoje produkty levněji než malí a střední farmáři, aniž by hospodařili jakkoliv úsporněji.

Toto platí ještě daleko více v potravinářském průmyslu, kde velké firmy nesnižují své výdaje prostřednictvím efektivity, ale prostřednictvím svojí obrovské kupní síly, která jim umožňuje tlačit na farmáře, aby žádali za svoje produkty nižší cenu. V supermarketu nekoupíme jablko levněji než na tržišti proto, že nás chce drzý trhovec okrást, ale proto, že mocný kolos supermarketu nemilosrdně okrádá zemědělce, platíce za jejich produkty neslušně nízké ceny.

Přestaňme tedy slepě nakupovat věci co možná nejlevněji a okrádat tak sebe i jiné. Požadujme cenu poctivou a opravdovou. Snažme se vyhýbat zdánlivě levným produktům průmyslového zemědělství, o jejichž skutečné ceně nemá nikdo představu. Zaplaťme raději trochu více místním, s přírodními zdroji šetrně hospodařícím zemědělcům. Peníze potom ušetříme na daních nebo také v lékárně a navíc – oni si to skutečně zaslouží. Vzdávají se všech zjednodušení intenzivního zemědělství jen proto, aby pro nás mohli produkovat zdravé potraviny, aby i pro naše děti zachovali zdravou krajinu plnou života. Mají proto právo na slušný výdělek.

Sdílení výplat – Společenství sdíleného příjmu 1.

Dovedete si představit, že byste umožnili přístup k vaší výplatě i jiným lidem, nežli je vaše žena (pokud se k ní dostane)? Ač to zní nereálně, přesto existují lidé, kteří o sdílení svého příjmu s jinými lidmi usilují. Proč? Jsou to blázni? Komunisté? Snílci?

Společné hospodaření s penězi není dnes v zemích Českých asi nijak obvyklou záležitostí. Myšlenka peněz se kterými by mohlo manipulovat více lidí je asi komunistickým režimem příliš zprofanovaná a tak se mimo společného hospodaření v rodině s žádným takovým modelem jen těžko setkáváme. Vyžaduje totiž příliš mnoho důvěry a práce na mezilidských vztazích, jako protiklad trendu dnešní doby, kdy se každý raději dívá sám na sebe. Postupující individualismus a pozorovatelná závist, nedůvěra, dennodenní utvrzování v negativních názorech pořady v televizi a také špatná zkušenost z minulého režimu rozhodně také udělají své. Čím více máš, tím víc jsi svobodný, je téměř mottem doby a tak dnes „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“ platí více než „dnes pomož ty mě a zítra pomůžu já tobě“. Postupující společenská krize je však dále podpořena i krizí ekonomickou a tak už se dnes pomalu začínáme bát, kde vezmeme za dvacet let tolik mladých v produktivním věku, aby vydělali na naše důchody. Důchodci se zase obávají nedůstojného konce někde v domově důchodců, který má daleko k láskyplné péči, kterou by si tolik přáli a zasloužili. Láska ale, zdá se, není a jen tak nebude na prodej.

Jsou ale lidé, kteří se s tímto „moderním“ způsobem přemýšlení nehodlají ztotožnit. Peníze by měly být aktivní a ne nečinně sedět na účtech. Mohou tak být využity i přesto, že pomohou někomu jinému nežli mně osobně.

Představte si skupinu lidí, kteří vytvoří společenské prostředí s takovými sociálními vazbami a důvěrou, které umožní oddělit jejich momentální příjem od jejich aktuálních potřeb. Jednoduše řečeno – mé potřeby budou pokryty a to co bych normálně uložil na osobní účet dám k dispozici těm, kteří to v tomto okamžiku mohou třeba potřebovat. Je pochopitelné, že vytvoření a udržení takového systému je potřeba mít kromě výše zmíněných sociálních vazeb také sadu pravidel a kontrolních mechanismů.

V místě našeho nynějšího bydliště – v Camphillu Nottawasaga – jsme se tímto tématem poměrně dlouhou dobu vážně zabývali a od samotné realizace jsme nakonec upustili z důvodu nadcházejících velkých změn v řadách členů komunity. Výsledky našeho výzkumu jsou ale podle mne natolik zajímavé, že bych je tady rád dal k dispozici a to v pokračování tohoto článku. Díly budou celkem tři a informace v nich se navzájem prolínají, transformují, místy pak opakují a doplňují. Dalším možným pokračováním je překlad Fundamental Social Law – Základního společenského zákona / Pravidla o mezilidské spolupráci a pak také informace z knihy Smysl pro komunitu. Zajímavé by bylo nalezení nebo vytvoření ucházejícího českého pojmenování takovéhoto uskupení, i když každá vznikající forma si asi bude chtít najít nové originální pojmenování. Překlad „Income sharing community“ může znít jako Společenství sdíleného příjmu, ale nabízí se také slova jako komunita, sdružení, spolek, skupina a podobně. Prostor k debatě pod články dává každému možnost připojit svůj názor.

Druhý díl: Společenství sdíleného příjmu 2.

Společenství sdíleného příjmu 2.

Minule jsem nastínil něco málo o tom, proč by se někdo chtěl rozhodnout sdílet své příjmy s jinými lidmi. Dnes budu na toto téma pokračovat. Tento článek vás chce seznámit s tím, jak může taková situace vypadat a rozhodně se nesnaží být návodem jak Společenství sdíleného příjmu krok po kroku vytvořit, od původního vytvoření tohoto článku již také uplynula nějaká doba a některé detaily bych dnes již řešil jinak, nechci sem však vnášet další komplikace. Při čtení prosím nezapomeňte, že tento text vznikl z na základě konkrétního impulsu v jedné existující camphillské komunitě, která díky své historii má spoustu struktur a očekávání již daných. Použitá terminologie nemusí být úplně přesná, vznikla překladem z angličtiny – návrhy na lepší názvosloví jsou vítány.

Důvody

Při reorganizaci, kterou naše komunita procházela v roce 2002-2004 jsme se snažili o vytvoření takové organizační struktury, která by byla schopna podpořit náš životní styl a uznávané hodnoty. Jednou z těchto hodnot byl i záměr udržet systém odměňování a práci odděleně.

Za druhé, pro vysvětlení proč je výše uvedené pro nás důležité, je dobré udělat třetí esej knihy Rudolfa Steinera – Antroposofie a sociální otázka (Anthroposophy and the Social Question) – mezi další užitečnou literaturou – primární spirituální náplní pro jakoukoliv formu snahy o budování komunity v pracovně – ekonomických sférách žití.

Jako třetí je zde citace Rudolfa Steinera o Společenstvích Sdíleného Příjmu: „Pokud byste dnes byli schopni najít malou komunitu, kde by každý dal veškeré příjmy na společný bankovní účet a kde by každý dělal to co dělat umí, pak namísto toho, aby by vaše existence byla závislá na práci kterou dělat můžete nebo umíte, by byl váš život ovlivňován společnou spotřebou. To přináší mnohem větší svobodu nežli spojitost mezi produktivitou a výplatou. Takovýto krok by znamenal posun směrem k situaci, která by odpovídala reálným potřebám.“ GA88

Za čtvrté, odpovědí Karela Koniga na otázku „Co je nejdůležitějším požadavkem pro budování komunity?“ bylo jediné slovo: Důvěra.

Krátké shrnutí důvodů:

  • Udržet odděleny výplaty od práce.
  • Pracovat společně na knize Antroposofie a sociální otázka.
  • Sdílet příjmy a vytvořit praktický účetní systém.
  • Důvěřovat jeden druhému.

Otevřený účet a důvěrné peníze

Existují historické modely pro takzvané „důvěrné peníze“ – peníze které jsou dány k dispozici. Tyto modely byly přizpůsobeny různým podmínkám a požadavkům v různých komunitách. Zmíním zde dva z nich.

Otevřený sloupec – otevřený účet

Jednou z možností je vytvořit přístup k finančním zdrojům a to v různých výdajových účtech (jídlo, materiál, opravy…). Jinými slovy: poskytnou přístup k finančním zdrojům celé komunity všem schváleným členům, kteří by byli schopni tuto zodpovědnost nést. Ti by pak měli tři možnosti přístupu k finančním prostředkům:

  • Důvěrná hotovost. Toto je jednoduchý systém peněženky s hotovostí a dohodnutým limitem. Doklady – paragony – jsou vyžadovány při nákupu přes určitou hodnotu. Není založena na měsíčním základě a je využívána podle potřeb. Je zapotřebí pouze vcelku jednoduchá administrace – výběr hotovosti z účtu pro doplnění a dále pak zařazení útrat do účetních knih.
  • Použití šeků pro výdaje nejen na účtech soukromých ale na všech účtech.
  • Kreditní karty. Neměl by existovat automatický nárok na kreditní kartu. Kreditní karty mají úžasnou schopnost vytvořit téměř okamžité zvýšení výdajů. Je potřeba zachovat určitou opatrnost. Bohužel, v dnešní době a světě jsou kreditní karty nevyhnutelné pro větší potřeby – mimo domov, při nákupu benzínu na delších cestách a podobně. Je nutno zjistit, zda banka poskytuje společnou kreditní kartu, ale se jménem daného jednotlivce.

Limity

Každá z výše uvedených metod tvoření výdajů vyžaduje stanovené limity. To dává smysl jednak z důvodu udržení kontroly nad výdaji, dále pak také díky legislativě pro neziskové organizace s vládní dotací (v Kanadě). Například – každý výdaj přesahující řekněme 8 000 korun by musel být schválen finanční skupinou.

Účty

V situaci s otevřenými účty může být dán k dispozici přístup do různých odsouhlasených oblastí, například:

Osobní výdaje, domácnost, jídlo, kancelářské potřeby, kultura, zemědělství, cestovné a podobně.

Tyto způsoby útrat by byly plně integrovány do stávajícího účetního systému. Doklady jsou vyžadovány při nákupu přes stanovenou částku.

Osobní výdaje

Jeden z výše uvedených sloupců je sloupec Osobní výdaje. Integrace osobních výdajů při různých způsobech nákupů bude sjednocena pod jednotlivými jmény a může sloužit jako základ ke zdanění a dále také k možnosti sledování velikosti osobních výdajů.

Finanční skupina

Komunitní finanční skupina bude požádána o sledování a kontrolu těchto společných dohod a k zajištění funkčnosti tohoto systému podle ustavujících předpokladů komunity. Bude vyžadována upozornit na případy nebo situace, které by vyžadovaly zvýšenou pozornost.

Rozpočty

Tento systém není založen na specifických přesných rozpočtech, ale raději na celkovém odhadu a průběžné kontrole účtů v měsíčních či čtvrtletních intervalech. Dobré sdílení informací a smysl pro společnou zodpovědnost za komunitní finance jsou základem.

Společenství sdíleného příjmu

Společenství sdíleného příjmu (SSP) se zdá být lepším řešením pro komunitu našeho charakteru. Toto společenství by bylo kompletně nezávislé na účetnictví a financích organizace. Jednotlivci by se mohli stát členy SSP na základě svobodné volby.

Příjem

Jednotlivé výplaty jednotlivců budou vloženy na společný účet a použity společně na základě důvěry, vzájemných vztahů a péče jeden o druhého a spoluzodpovědnosti.

Příjem je založen na výsledku dohody poskytovatelů tohoto příjmu. Práh (viz schéma) je schopen existovat pouze na základě svobodné vůle jednotlivců.

Příjem -->  |  Společenství sdíleného příjmu (SSP)
            |
            |
          práh
     etické a praktické 
oddělení práce a výplaty

Podmínky

Při aplikování systému SSP na různých místech Evropy i jinde bylo prakticky ověřeno, že pro funkčnost je nutno dodržet určité podmínky. Blíže se o nich zmíním v příštím díle, pro dnešek pouze přehled několika z nich.

Je potřeba:

  • aby jednotlivec vstoupil do SSP svobodně a vědomě
  • aby zakládací impuls byl byl neustále udržován při životě
  • udržovat otevřenost, upřímnost a čestnost
  • mít kvalitní administrativu spolu se sdílením potřebných informací
  • najít způsoby jak pracovat s přebytkem, například zbavovat se jej ročně
  • se pravidelně scházet a sdílet mezi sebou osobní situace a probrat relevantní témata

Tolik pro dnešek a v příštím díle se podíváme blíže na podmínky, bez kterých není možno takto vzniklou situaci dlouhodobě udržovat.

První díl: Sdílení výplat – Společenství sdíleného příjmu 1.

Krajina na talíři

Od časů mladší doby kamenné člověk získává potravu prostřednictvím obdělávání půdy. Od té doby se také snaží najít způsob, jak nejlépe zemi obhospodařovat, aby mu poskytla dostatek živin a jeho to přitom nestálo příliš mnoho námahy. Vrcholem tohoto snažení se stalo tzv. intenzivní zemědělství, které skutečně potřebu lidských sil snižuje na minimum a zároveň zvyšuje množství úrody.

Tento systém hospodaření má však i své mouchy. Svých úspěchů totiž dosahuje prostřednictvím pěstování jednoho, speciálně vyšlechtěného druhu plodiny na obrovských polích s pomocí velkého množství těžkých strojů.

Rozsáhlé plochy zorněné půdy bez mezí a remízků ztrácejí schopnost zadržovat vodu a kromě té pouštějí do sklepů v údolí i svoji svrchní úrodnou vrstvu. Pěstováním jenom jednoho druhu plodiny se navíc půda rychle vyčerpá a není proto schopná odplavenou vrstvu nahradit. To musí potom učinit minerální hnojiva, která ovšem při výrobě poskytnou okolní krajině bohatou škálu chemických sloučenin a také spodní vody o leccos „obohatí“. Bez mezí, remízků a dalších útočišť pro nejrůznější živočichy není možné očekávat jejich pomoc při přemnožení organismů živících se pěstovanou plodinou a zemědělci potom nezbývá než přizvat jiné pomocníky, „zrozené“ v nitru chemických koncernů. Jejich nevýhodou zůstává, že povětšinou kromě cílových „škůdců“ likvidují také například půdní organismy – což zemi na úrodnosti nepřidá – a „vetřou“ se i do spodních vod a na naše talíře, což zase nepřidá našemu zdraví. Zatímco naši drobní v půdě žijící pomocníci ne a ne pochopit, že zvyšující se dávky chemikálií skutečně nejsou určeny pro jejich likvidaci, organismy, které mají být těmito jedy skutečně zničeny, si na ně poměrně dobře zvykají. A tak se na našich půdách od padesátých let ztenčil počet druhů půdních mikroorganismů ze třiceti na devět a počet hmyzu, hub a plevelů odolných vůči pesticidům proti nim používaným se rychle blíží číslu 700. Nezbývá, než se znovu vrátit do laboratoře a vyvíjet další prostředky.

Také pro chov zvířat se chemické výrobky stávají nepostradatelnými, neboť hybridi vyšlechtění jen pro jednu „produkční“ vlastnost, nedisponují schopností přežít bez pomoci preventivních dávek antibiotik a jiných léků. Ostatně v „intenzivních podnicích“ se není čemu divit: ani na odolném jedinci by zřejmě stres nepřirozených stísněných podmínek nemohl nezanechat rozsáhlé zdravotní následky.

Když si pak pochutnáme na takto „vyrobeném“ zemědělském produktu, ocitáme se opět zpátky v laboratoři snažíce se zachránit své zdraví všemi těmi chemikáliemi podlomené a ještě pokoušené vlivy prostředí znečištěného při výrobě energie a pohonných hmot. Těch celý intenzivní systém samozřejmě spotřebuje pořádná kvanta. Proto všechno se někteří zemědělci rozhodli přece jen vyzkoušet jinou cestu a začít hospodařit poněkud šetrněji. Ke krajině i k lidskému zdraví. Jejich pole nedosahují obludných rozměrů a jsou členěna množstvím mezí, remízků a stromořadí. Ty se stávají domovem pro různé živočichy, mnohdy už vymírající, kteří zemědělcům pomáhají s kontrolou stavu organismů živících se budoucí úrodou. Další regulace těchto takzvaných „škůdců“ a „plevelů“ provádí zemědělec střídáním plodin a jejich vhodnou kombinací, mechanicky a pomocí bylinných přípravků. To poměrně vyhovuje půdním mikroorganismům.

Posléze tedy nevymírají, ale nadále pomáhají s udržováním úrodné svrchní vrstvy půdy, která v podstatně menší míře cestuje do obydlených nížin, neboť členitost polí i vhodná kombinace rostlin jejímu splachování zabraňují. Zvířata přicházející k ekozemědělci se mohou těšit na láskyplnou péči a snahu o zajištění podmínek blízkých přirozeným, za což se povětšinou odvděčují svým zdravím, posilněným také skutečností, že se velmi často jedná o místní odolná nepřešlechtěná plemena.

Proto všechno také produkty ekologického zemědělství obsahují poměrně menší množství nejrůznějších laboratorních zbytků, což uvítá nejen krajina, ale i naše nejrůznějšími chemikáliemi zkoušená těla. Ovšem jen málo konzumentů ví, že je jim tato alternativa nabízena a ještě méně jich je ochotno vynaložit určitou energii na získávání produktů ekologického zemědělství (neboť ty u nás nejsou příliš dostupné). Ekologicky hospodařící zemědělci mají potom problémy s odbytem a jejich činnost se nemůže dostatečně rozvíjet.