Minulé léto se jedna z našich učňů, Rebeka, rozhodla, že by přinesla báseň na naše každodenní ranní setkání, kde rozdělujeme práci. Řekla nám, že potřebuje začít den něčím, co by ji přeneslo dlouhými hodinami práce, s čímž jsme všichni souhlasili.
V průběhu zahradní sezóny nás Rebeka inspirovala jak překrásným výběrem který přednášela, tak svou vytrvalostí v hledání. Nová báseň nedávno dorazila na můj pracovní stůl uvnitř vánoční pohlednice z farmy, na které Rebeka pokračuje ve svém vzdělání. Rebeka nás stále inspiruje.
Vzdělání chtiví pomocníci – praktikanti – k nám na Howthorne Valley Farm přijíždějí každou sezónu, aby zde pochytili znalosti a dovednosti, které potřebuje každý biodynamický farmář nebo zahradník. Po mnoha letech pozorování těchto mladých lidí, jak přicházejí a odcházejí, jsem došla k závěru, že to co opravdu hledají, je důležitá část sebe sama, jejich spirituální Já. Zdá se, že intuitivně vědí, že ponoření se do žijící přírody je branou k této zkušenosti. Touží po tom, pracují pro to a když to pak vědomě rozeznají, odcházejí spokojeni. Po dokončení farmářského tréningu se z nich sice nakonec stanou obchodníci s akciemi, učitelé nebo dokonce možná i farmáři, oni nicméně vždy odcházejí změněni zkušeností z dotyku živého přírodního světa. Na začátku přijíždí většina mladých lidí po dokončené, nebo nedokončené střední škole. Jsou plní elánu, neposední, hrnou se do fyzické práce a jenom fyzické práce. Nechtějí číst, psát, přemýšlet nebo dělat cokoliv jen vzdáleně připomínající práci ve školní třídě. Byli ve svých hlavách na tak dlouhou dobu a tak teď chtějí zažít sami sebe z jiné perspektivy. Jejich prvním zážitku jsou vždy spojeny s pocity a v zahradě nabývá tato zkušenost speciální charakter. Boty letí stranou a bosé nohy se zdá se potřebují zabořit do teplé, měkké hlíny. Diskutují o ubývajícím množství dešťových srážek, mají nekonečné debaty o jídle, co jíst, jak to uvařit, jak strašně dobrá bude zelenina poté, co ji přinesou domů a podobně. A pořád jsou tady ona větrná, křišťálově jasná odpoledne strávená rozprostíráním bílých krycích sítí na záhony se zeleninou. Vypadá to, jakoby napínali plachty a nechávali se dotýkat větrem, vzduchem, zemí a je to jakoby proplouvali mezi těmito elementy na ohromné plachetnici.
Pak jsou tady samozřejmě zvířata. Naši pomocníci se pomalu vžívají do pomalého rytmického přežvýkávání, kroku, tepla a zažívání našich tichých, trpělivých krav. Hovoří k nim jako k přátelům, pozorujíce stádo z kuchyňského okna při přípravě jídla a počítají s nimi jako nositeli rytmu a struktury v jejich denních životech. Pro některé je rutina krmení a péče okolo dobytka první opravdu rytmická aktivita, kterou zažívají od té doby, kdy měli jako malé děti (snad) určenou dobu na jídel a na spánek.
Nakonec se dostaví vážný bod zlomu, nebo dokonce krize. To je obvykle mezi polovinou července a polovinou srpna a přináší sebou dvě protichůdná zjištění. První jsou na řadě smysly: tohle už dávno není zábava. Teď jsem se do někoho zamiloval a už nemiluji přírodu a svou práci. Vůbec nemám rád své povinnosti, nechci tady být a už vůbec si tady neužívám bydlení a kontakt s vámi všemi okolo! Je to tady pořád dokola, je moc horko, vyplachuje to mozek a navíc hrozně únavné, když člověk musí být pořád v soustředění na svět minerální, rostlinný a zvířecí a navíc s nimi musí pořád v jednom kole pracovat. To je jedna pravda, jedno zjištění.
Pravda druhá, žijící stranou pravdy první je, jak vzpomíná na svá učňovská léta jedna z našich zaměstnankyň, „jako bych věděla, že jsem součástí nějaké větší pravdy, která obklopuje celou živou přírodu včetně Mne a já ještě nemohu popsat a ucítit tu pravdu…“. A tak nepokoj více a více zasévá touhu porozumět tomu, co bylo dříve jen snové a mystické.
Jak se může někdo smířit s tím, cítit se ve spojení s úžasnou žijící přírodou a přitom jí být zavalen, nebo dokonce ubíjen její ohromností a neúprosností požadavků pracovního dne? Naštěstí pro mne, Rebeka se u nás zastavila na několik víkendů na cestě za dalším zemědělským vzděláním. A tak jsem se jí zeptala, jaké to bylo pro ni v druhé polovině léta, které ji pak přivedlo na myšlenku stát se farmářem.
Pro Rebeku byl zbytek sezóny vnitřní cestou. Její myšlenky se obrátily více k sobě samé a i když pořád žila i venkem a prožívala okolní venkovní svět. Nejprve se soustředila na myšlenku závazku. Bylo to těžké, ale zavázala se zůstat na celou sezónu z toho by neustoupila. Pak začala pracovat na trpělivosti. Jak chcete pracovat po celý dlouhý den a pak najít energii a chuť vrátit se další den do stejného dalšího dne plného práce? Kde se bere ta síla, ten vnitřní oheň? Začala ji hledat. A pak, v září se vše stalo, podle jejich slov, nějak lehčí. Já osobně věřím (a stejně tak věří Rebeka), že to co prožívala byla žijící sezóna, že její vlastní prožitky byly zrcadlovou podobou toho, co se dělo v přírodě. Ony „psí dny“ v červenci a srpnu – ten dusný vzduch, dozrávání plodů v hrozném horku se stalo i jejím osobním zápasem. A pak lehké světlo září bylo odráženo v jejích nově nalezeném vlastním pochopení. Ony gigantické vesmírné rytmy živé přírody i jsou našimi osobním rytmy. Jsme vůbec schopni umlčet naše „osobnosti“ natolik, abychom pomalu, zlehounka začali cítit tuto ohromnou skutečnost?
Rebeka nakonec došla k závěru, že „i když jsem na počátku sezóny učinila vědomé rozhodnutí pracovat na farmě, musela jsem toto rozhodnutí dělat každý den znovu a znovu. Myslím, že později jsem přešla od této myšlenky každodenního zápasu spíše k něčemu jako k partnerství. A tehdy jsem udělala svůj závazek, že udržím dlouhodobý vztah s přírodním světem. A teď už si můj svět bez toho nedovedu vůbec představit… vím, že farmaření je pevnou součástí mého života…“
Být zkoušen až do samotného dna sebe sama – pokusit se porozumět a mít soucit s potřebami rostlin a zvířat každý den – chápat Přírodu jako jinou živou bytost – uvěřit jí a respektovat – po celý život. To je velký cíl a ohromná výzva. Zeptala jsem se Rebeky, co si myslí o tom, jak spolu souvisí její pochopení spirituality a Příroda. „Pro mne je Příroda velmi neuvědomělou reprezentací boha, nebo živoucího Spiritu. Lidé jsou speciální součástí této reprezentace díky sebeuvědomění. Strom prostě je, ale my můžeme vidět osobnost stromu…“
V dlouhodobém vztahu přichází s těmito vědomostmi i určitý smysl pro zodpovědnost. Co bývalo soubojem může být radostí a přinášet možnosti nekonečných každodenních objevů okolo nás a jednou i v nás.