Žijete v komunitě když…

Život v komunitě má své radosti i starosti. Často ti, kteří v žádné nikdy nežili říkají „takhle bych žít nemohl“ a ti kteří tak žili, nebo žijí říkají „už bych nemohl žít jinak“.

Některé aspekty života společně vyplynou na světlo hned, jiné až po čase anebo nikdy, ale pro ty, kteří si zvolili tento způsob života jsou mnohé z těchto drobných detailů těmi nejdůležitějšími.

Žijete v komunitě když…

  • proto abyste našli dobré čtení nemusíte běžet do knihkupectví
  • si nemůžete vzpomenout kdy jste byli naposledy s košem
  • můžete vždy najít někoho, kdo vás vezme na letiště, pohlídá vašeho mazlíčka, zaleje květiny a sní vaše buchty
  • okolo je vždy někdo kdo je pro výšlap nebo saunu
  • jste probrali světový mír, globální ekonomiku a Bushovu administrativu – a to vše ještě před snídaní
  • znáte alespoň jednoho člověka, který byl zadržen za demonstrovaní svých názorů
  • víte co znamená polyamory
  • máte špatné svědomí ze svého návyku sledování televize (pokud nějakou máte)
  • jste již vyzkoušeli čtrnáct cest k nalezení toho pravého – té pravé
  • znáte tucet způsobů jak připravit tofu
  • vaše výchovné metody jsou pravidelně přezkoumávány
  • vaše útrata je pravidelně přezkoumávána
  • v kuchyni je vždy něco k jídlu
  • zbytky od oběda zůstaly v ledničce pouze díky tomu, že jste si je uschovali v kelímku od jogurtu
  • prádelní den je ten, kdy je pračka prázdná
  • jste museli prodat váš kajak, protože komunita už měla kajaky dva
  • otázka „ale kam to dáme?“ hraje důležitou roli při nákupních rozhodnutích
  • ocenění procesu je mnohem důležitější, než dělání rozhodnutí
  • rozhodnutí o tom, kdy se začne vysazovat komunitní zahrada vyžaduje schopnosti zdatného vyjednavatele
  • znáte člověka, který v sobě nosí křivdu od roku 1972, kdy došlo k přeorganizování poštovních přihrádek bez společného rozhodnutí
  • nesnášíte si to přiznat, ale vy jste tím člověkem
  • toužíte více vyhrát víkendový pobyt někde o samotě, nežli jackpot v loterii
  • děti jiných rodičů vás oslovují Mámo
  • víte kam si zajít pro objetí

Zdroj: Communities – Žurnál kooperativního žití.

Jsme členy CSA!

Když jsem se poprvé setkal s biodynamickým farmářem, zeptal jsem se jej jak bych se já osobně mohl zapojit do pěstování zeleniny biodynamicky. Myslel jsem si, že pokud chci mít bezpečné zdravé jídlo pro sebe a svou ženu, jediný způsob jak jej získat je začít jej pěstovat sám. Chtěl jsem aby mi řekl, že můžu přijít pomoct míchat přípravky a experimentovat s novými myšlenkami, které pracují s životními energiemi jako takovými. Chtěl jsem také mít větší spojení s venkovem, abych mohl pochopit co je vlastně potřeba udělat pro pěstování dobrého životadárného jídla.

On mi odpověděl, abych se „stal členem CSA“. Tedy něco úplně jinéhi než jsem si představoval a ta myšlenka se mi opravdu vůbec nelíbila. Nicméně, právě nedlouho předtím jsem se z nezdaru těžce poučil, že v mých možnostech není ani tak základní věc jako je výroba prvního z přípravků – rohového hnoje. Musel jsem tedy začít přemýšlet nad tím, že pokud jsou mé možnosti tak omezené že ani nemůžu začít, bude patrně lepší získat zeleninu od lidí, kteří ji již pěstují.

Následující sezónu jsme si koupili podíl v CSA a od té doby jsme členové, k dnešnímu dni jsou tomu již čtyři roky. Za tu dobu jsem zjistil, že existuje mnoho možností, jak mohu být součástí procesu pěstování a jak můžu podpořit farmáře a jeho farmu. Na oplátku, kromě bezpečného jídlo které jsem chtěl, získávám ještě mnohem více.

Jednou týdně se setkáváme s farmářem v místě, kde si vyzvedáváme zeleninu. Seznam právě dostupných druhů napsaný na tabuli nám dává vědět co bude tvořit náš podíl tento týden. Jak sezóna postupoje, seznam se mění a tak zatímco jiní jedí polodozrálá rajčata se supermarketu celý rok, my vidíme jak sezóna pro různé druhy zeleniny přichází a odchází. Zjistili jsme, že toto lokálně vypěstované jídlo které dostáváme na náš stůl, má tu pravou vůni a chuť. Ůžasná vůně čerstvé sklizně nás praští do nosu jěště než vejdeme do dveří a vykreslí na naší tváři ohromný úsměv, když pak řekneme „dobrý den“ tomu „našemu“ farmáři. Máme-li otázky proč určitá nabídka zeleniny vypadá, chutná a nebo voní určitým způsobem, můžeme se zeptat. Člověk, který tuto zeleninu zasadil a pomohl jí růst stojí přímo před námi. Jestli to byl rok příliž suchý, mokrý anebo studený a plodiny jsou tím ovlivněny, může nám o tom říct. Tímto způsobem si vytváříme povědomí o tom co se v tu dobu na farmě děje. Jak si tak vybíráme čerstvé výpěstky, často nejsme sami a potkáme ostatní členy vyzvedávající si svou zeleninu a můžeme se tak pobavit o tom, co bude tento týden možno udělat s, například, dvaadvaceti rajčaty. Od jiných členů se někdy i dozvídáme nové recepty. A když jsme pak hotovi a připraveni jít domů, můžeme říct „Děkuji“ člověku, který pro nás vypěstoval věci, které nás zdravě nasytí.

Když někomu vysvětlujeme myšlenku CSA, většinou se nás zeptají „A vyplatí se vám to finančně?“. Rozumím tomu tak, že se snaží zjistit, zda dostáváme větší množství zeleniny než bychom získali jinde. Nevím jaká by má odpověď byla, kdybych si to na peníze přepočítal, ale moje odpověď se časem vyvinula k „Dostáváme mnohem více, než bychom dostali s obchodu s potravinymi“. Jak se to dá vůbec porovnat? My prostě nekupujeme jenom zeleninu.

Farmářský tréning jako most k vlastnímu já

Minulé léto se jedna z našich učňů, Rebeka, rozhodla, že by přinesla báseň na naše každodenní ranní setkání, kde rozdělujeme práci. Řekla nám, že potřebuje začít den něčím, co by ji přeneslo dlouhými hodinami práce, s čímž jsme všichni souhlasili.

V průběhu zahradní sezóny nás Rebeka inspirovala jak překrásným výběrem který přednášela, tak svou vytrvalostí v hledání. Nová báseň nedávno dorazila na můj pracovní stůl uvnitř vánoční pohlednice z farmy, na které Rebeka pokračuje ve svém vzdělání. Rebeka nás stále inspiruje.

Vzdělání chtiví pomocníci – praktikanti – k nám na Howthorne Valley Farm přijíždějí každou sezónu, aby zde pochytili znalosti a dovednosti, které potřebuje každý biodynamický farmář nebo zahradník. Po mnoha letech pozorování těchto mladých lidí, jak přicházejí a odcházejí, jsem došla k závěru, že to co opravdu hledají, je důležitá část sebe sama, jejich spirituální Já. Zdá se, že intuitivně vědí, že ponoření se do žijící přírody je branou k této zkušenosti. Touží po tom, pracují pro to a když to pak vědomě rozeznají, odcházejí spokojeni. Po dokončení farmářského tréningu se z nich sice nakonec stanou obchodníci s akciemi, učitelé nebo dokonce možná i farmáři, oni nicméně vždy odcházejí změněni zkušeností z dotyku živého přírodního světa. Na začátku přijíždí většina mladých lidí po dokončené, nebo nedokončené střední škole. Jsou plní elánu, neposední, hrnou se do fyzické práce a jenom fyzické práce. Nechtějí číst, psát, přemýšlet nebo dělat cokoliv jen vzdáleně připomínající práci ve školní třídě. Byli ve svých hlavách na tak dlouhou dobu a tak teď chtějí zažít sami sebe z jiné perspektivy. Jejich prvním zážitku jsou vždy spojeny s pocity a v zahradě nabývá tato zkušenost speciální charakter. Boty letí stranou a bosé nohy se zdá se potřebují zabořit do teplé, měkké hlíny. Diskutují o ubývajícím množství dešťových srážek, mají nekonečné debaty o jídle, co jíst, jak to uvařit, jak strašně dobrá bude zelenina poté, co ji přinesou domů a podobně. A pořád jsou tady ona větrná, křišťálově jasná odpoledne strávená rozprostíráním bílých krycích sítí na záhony se zeleninou. Vypadá to, jakoby napínali plachty a nechávali se dotýkat větrem, vzduchem, zemí a je to jakoby proplouvali mezi těmito elementy na ohromné plachetnici.

Pak jsou tady samozřejmě zvířata. Naši pomocníci se pomalu vžívají do pomalého rytmického přežvýkávání, kroku, tepla a zažívání našich tichých, trpělivých krav. Hovoří k nim jako k přátelům, pozorujíce stádo z kuchyňského okna při přípravě jídla a počítají s nimi jako nositeli rytmu a struktury v jejich denních životech. Pro některé je rutina krmení a péče okolo dobytka první opravdu rytmická aktivita, kterou zažívají od té doby, kdy měli jako malé děti (snad) určenou dobu na jídel a na spánek.

Nakonec se dostaví vážný bod zlomu, nebo dokonce krize. To je obvykle mezi polovinou července a polovinou srpna a přináší sebou dvě protichůdná zjištění. První jsou na řadě smysly: tohle už dávno není zábava. Teď jsem se do někoho zamiloval a už nemiluji přírodu a svou práci. Vůbec nemám rád své povinnosti, nechci tady být a už vůbec si tady neužívám bydlení a kontakt s vámi všemi okolo! Je to tady pořád dokola, je moc horko, vyplachuje to mozek a navíc hrozně únavné, když člověk musí být pořád v soustředění na svět minerální, rostlinný a zvířecí a navíc s nimi musí pořád v jednom kole pracovat. To je jedna pravda, jedno zjištění.

Pravda druhá, žijící stranou pravdy první je, jak vzpomíná na svá učňovská léta jedna z našich zaměstnankyň, „jako bych věděla, že jsem součástí nějaké větší pravdy, která obklopuje celou živou přírodu včetně Mne a já ještě nemohu popsat a ucítit tu pravdu…“. A tak nepokoj více a více zasévá touhu porozumět tomu, co bylo dříve jen snové a mystické.

Jak se může někdo smířit s tím, cítit se ve spojení s úžasnou žijící přírodou a přitom jí být zavalen, nebo dokonce ubíjen její ohromností a neúprosností požadavků pracovního dne? Naštěstí pro mne, Rebeka se u nás zastavila na několik víkendů na cestě za dalším zemědělským vzděláním. A tak jsem se jí zeptala, jaké to bylo pro ni v druhé polovině léta, které ji pak přivedlo na myšlenku stát se farmářem.

Pro Rebeku byl zbytek sezóny vnitřní cestou. Její myšlenky se obrátily více k sobě samé a i když pořád žila i venkem a prožívala okolní venkovní svět. Nejprve se soustředila na myšlenku závazku. Bylo to těžké, ale zavázala se zůstat na celou sezónu z toho by neustoupila. Pak začala pracovat na trpělivosti. Jak chcete pracovat po celý dlouhý den a pak najít energii a chuť vrátit se další den do stejného dalšího dne plného práce? Kde se bere ta síla, ten vnitřní oheň? Začala ji hledat. A pak, v září se vše stalo, podle jejich slov, nějak lehčí. Já osobně věřím (a stejně tak věří Rebeka), že to co prožívala byla žijící sezóna, že její vlastní prožitky byly zrcadlovou podobou toho, co se dělo v přírodě. Ony „psí dny“ v červenci a srpnu – ten dusný vzduch, dozrávání plodů v hrozném horku se stalo i jejím osobním zápasem. A pak lehké světlo září bylo odráženo v jejích nově nalezeném vlastním pochopení. Ony gigantické vesmírné rytmy živé přírody i jsou našimi osobním rytmy. Jsme vůbec schopni umlčet naše „osobnosti“ natolik, abychom pomalu, zlehounka začali cítit tuto ohromnou skutečnost?

Rebeka nakonec došla k závěru, že „i když jsem na počátku sezóny učinila vědomé rozhodnutí pracovat na farmě, musela jsem toto rozhodnutí dělat každý den znovu a znovu. Myslím, že později jsem přešla od této myšlenky každodenního zápasu spíše k něčemu jako k partnerství. A tehdy jsem udělala svůj závazek, že udržím dlouhodobý vztah s přírodním světem. A teď už si můj svět bez toho nedovedu vůbec představit… vím, že farmaření je pevnou součástí mého života…“

Být zkoušen až do samotného dna sebe sama – pokusit se porozumět a mít soucit s potřebami rostlin a zvířat každý den – chápat Přírodu jako jinou živou bytost – uvěřit jí a respektovat – po celý život. To je velký cíl a ohromná výzva. Zeptala jsem se Rebeky, co si myslí o tom, jak spolu souvisí její pochopení spirituality a Příroda. „Pro mne je Příroda velmi neuvědomělou reprezentací boha, nebo živoucího Spiritu. Lidé jsou speciální součástí této reprezentace díky sebeuvědomění. Strom prostě je, ale my můžeme vidět osobnost stromu…“

V dlouhodobém vztahu přichází s těmito vědomostmi i určitý smysl pro zodpovědnost. Co bývalo soubojem může být radostí a přinášet možnosti nekonečných každodenních objevů okolo nás a jednou i v nás.

Vodící principy

Nějak se mi nedaří přeložit „guiding principles“ lépe než vodící principy, slovníkem navrhovaná směrnice není to pravé… nicméně chci tady dnes vypsat pár obecných pravidel, které se mi osvědčily v životě v komunitě (dnes již druhé slovo k lepšímu překladu – intentional community… :-).

Tyto pravidla mi občas pomáhají zjistit, zda jsem ještě pořád na správné cestě (existuje správná cesta? 🙂 a nebo jsem-li již úplně mimo. Někdy pak pomůže zeptat se sám sebe, jak se mi ta či ona situace jeví. Tyto pravidla se ale nedají pouze vypsat, důležitý je asi i jejich výklad, pokusím se tedy každé pravidlo blíže vysvětlit, jak jej vnímám já. Už při samotném sepisování tohoto textu jsme měli doma složitou konverzaci o výkladu jednotlivých vět, a proto mohu asi pouze dodat doporučení : „buďte novým ideám kriticky, ale pozitivně otevřeni“. Nepomohlo? Nevadí 🙂

Začnu tímto: Nedělej pro druhé to co pro sebe můžou udělat sami. To zní samo o sobě asi sobecky a tak to musím upřesnit: Jednak je toto pravidlo důležité při životě s lidmi, se specifickými potřebami – například s mentálně postiženými nebo třeba s lidmi s poruchami zraku. Nevidomý člověk může být převeden přes cestu nějakou dobrou duší aniž by na druhou stranu cesty vůbec chtěl – nikdo se jej totiž ani nezeptal, zda tam chce. Také je někdy dost těžké mít radost z něčeho co jsme sami dokázali, pokud za nás všichni všechno dělají, třeba proto, že si myslí že oni to umí lépe. Možná by se to pravidlo tedy dalo frázovat i takto: Nedělej bez svolení pro druhé to, co pro sebe můžou udělat sami. To neznamená, že bychom neměli nabídnout pomocnou ruku, je ale potřeba také respektovat její případné odmítnutí a to bez negativních soudů.

A další: Chci s tímhle člověkem žít i zítra? Mezilidské konflikty se často stanou komplexními a nejsme schopni si uvědomit, že už dávno překračujeme hranice, které jsme si stanovili. Je možné, že ráno bude moudřejší večera a vše bude zase v pořádku, pokud ale ne, bude potřeba dát o tom druhé straně vědět, nebo sami sobě… Možná je lepší se sami sebe zeptat až toho moudřejšího rána 🙂

Jak přijít na to, zda se mi líbilo to, co někdo udělal: Chci aby udělal stejnou věc znovu? Hmm, jak toto vysvětlit… určitě se vám to stalo – někdo pro vás něco udělá, ale je vám buď hloupé říct, že se vám to nehodilo či nelíbilo, nebo možná ani sami nevíte, co si o tom myslet. Třeba za vás někdo umyl podlahu, ale kvalita za to moc nestála a vy to pak musíte dělat znovu a strávíte na tom tak mnohem více času. Co kdyby se ale onen dotyčný nabídl, že ji zítra umyje znovu? Jste ochotni opět postoupit stejnou námahu jako dnes a umožnit mu se podlahu mýt naučit, anebo to již stačilo, byli jste trpěliví pro dnešek, ale vícekrát už nejste ochotni do toho opakovaně jít?

Někdy děláme rozhodnutí a soudy i o věcech či lidech, do kterých nám buď vůbec nic není, anebo o nich nic nevíme. A tak se musím sám sebe zeptat: Jsem ochoten tuto myšlenku / věc / člověka… podpořit, (popřípadě) zajímá mne (to) vůbec? A pokud mne to nezajímá, či nejsem ochoten to podpořit, tak to neznamená, že musím tu myšlenku zamítnout. Ono ji totiž možná bude možno realizovat i beze mne.

Toto je jen hrubý nástin toho, že i obyčejné věci, jako základní etické principy, které si myslíme, že máme v sobě, je potřeba si připomínat každý den. Podobně jak tomu bylo v případě článku o Zimní studijní skupině, jedná se o vcelku obecná pravidla, nicméně jsou to věci, na které tak často zapomínáme… a věci pak buď zavrhneme, nebo negativně odsoudíme. Pohled z druhé strany, lépe položená kontrolní otázka, objektivní popis nebo časový odstup nám ale mohou pomoci si uvědomit, že naše myšlení je někdy zkostnatělé a potřebuje být provětráno novými nápady a myšlenkami, byť se na první pohled zdají bláznivé.

Také se nejedná o kompletní výpis problematiky, proto jsou tady komentáře, kde můžete napsat vaše poznatky, zkušenosti a podobně…, aby se informace trochu ucelila, proto berte tento článek jako hozenou rukavici pro další názory…